21 ( potterovská fanfikce ) - díl první

3. srpna 2011 v 8:11 | undead Trent |  takzvaně literárno
fajn, už sem se nasral. zaprvý, minulou věc neokomentoval prakticky nikdo, když nepočítám ty dva komentáře hodnotící ( avšak nutno říci, že kladně ) mou fantazii, další díl té scifárny ani Jeveliny není, k dopsání martýria sem se dosud nedokopal a psát nějakej článek se mi taky nechtělo. takže se namísto toho koná vzkříšení jedné záležitosti, kerá má už víc jak rok. vlastně první díl má pomalu rok a půl.. jedná se o jakousi osobitou fanfikci ( u tebe to ani jinak nejde, vole, ty když se pokoušíš o fanfikci, vždycky to dopadne dost osobitě a čistá fanfikce to nikdy není.. ) ( máš sice pravdu, ale stejně drž zobák ) na svět HP ( ne, nemá za tím být ještě "Lovecraft" ). a co že tak náhle? ále, jen se mi do rukou zase dostala sedmička a při čtení epilogu s podtitulem "o 19 let později" si vzpoměl na tudletu záležitost. takže přivítejte tuto na mé poměry kapku infantilní záležitost, zremástrovanou, snad na všech místech opravenou a převedenou do wordovského formátu ( OpenOffici sou dobrý, né že né. vlastně, mít i kontrolu pravopisu [ nevím, mě teda nejede určitě ], byl bych s nima spokojenější, než s MS Officama ).



Utíkal. Utíkal a nevěděl, jestli má být šťastný nebo brečet. Na jednu stranu si asi našel přítelkyni, na stranu druhou ovšem propadl ve škole. Hlavou mu vířily kvanta myšlenek a většina z nich byla nadmíru roztodivná. Za běhu lovil v kapse bundy klíče a u vchodových dveří pak rychle zastrkával patřičný klíč do zámku. Otevřel dveře a ještě než se vůbec začaly opět zavírat, už bral schody po dvou. Nešel ale do bytu, ve kterém bydleli, nýbrž na půdu. Když byl v oné celkem velké místnosti s velkým oknem, sedl si na zem, zády se opřel o dřevěnou bednu a s pokrčenými koleny a zakloněnou hlavou jen tak koukal do stropu. Kolem hlavy mu prolétla moucha. Pevně sevřel víčka očí a usilovně přemýšlel, jak tuhle situaci s vysvědčením řešit. V hlavě měl tolik protichůdných a navzájem se vyvracejících myšlenek! Pomalu oči zase otevřel a pohlédl do jednoho z rohů půdy. Do toho, ve kterém stál velký sbalený batoh. Nakonec vstal a vyšplhal po všelijakých bednách, krabicích a věcech a seskočil na matraci, která byla ze tří stran krytá harampádím a z té čtvrté zdí. Klekl si a krátce se přehraboval ve věcech, které tam měl ukryté, až konečně našel, co hledal. V ruce držel dopis. A ne jen tak ledasjaký. Tenhle dopis mu za dva měsíce definitivně změní život. A nejlepší je, že jeho kamarádka ho dostala taky. Zbývaly jen ty dva měsíce. Dva nekonečně dlouhé měsíce a bude na místě, o jakém se spoustě jiných nanejvýš zdálo. Za dva měsíce pojede červeným vlakem. Ta chvíle je však teď na hony vzdálená. Ukryl dopis zpátky a s vysvědčením v ruce šel do bytu. Jeho tvář odrážela obavy. Ani ne tak kvůli tomu, co by mu mohli rodiče udělat, jako spíš proto, zda se s ní dnes uvidí, jak se domluvili. Matka si ho přitiskla k sobě a utěšovala, jeho otec už takové psychologické vlohy neměl a udělal mu nekonečně dlouhé kázání, které by se ale dalo nazvat spíše řvaním. Ani bránit se nemohl, protože jeho argumenty otec okamžitě odmítl. Se slzami v očích pak odešel do svého pokoje, kde si sedl vedle postele a dlouhou dobu brečel. Když zase vstal, cítil se už lépe. Počkal, až bude otec v ložnici a pak šel poprosit matku, zda by mohl jít někam ven, že má něco domluveného. Nejdřív mu říkala, že to není nejlepší nápad a vzhledem k vysvědčení a současnému rozpoložení otce, ale když viděla výraz v jeho očích, ustoupila a přece jen mu to dovolila. Poděkoval jí a spěchal se obout, aby už mohl jít. "Užij si to," byla její poslední slova, které slyšel, než za sebou opatrně zavřel dveře. Nemohl si nevšimnout, jak na něj spiklenecky mrkla. Asi ho zase prokoukla, ale věděl, že ona těchhle svých prokouknutí nezneužije. Než doběhl na místo setkání, byl zase usměvavý a plný dobré nálady. Jak může být svět krásný, když je vám jedenáct a máte svoje první rande… Ona přišla jen o maličko později. Usmáli se na sebe. Ruku v ruce pak kráčeli do cukrárny.

Byly čtyři hodiny ráno a on utíkal s obrovským batohem na zádech k nádraží. Doma nechal na stole jen okopírovaný dopis z nové školy a lístek, na kterém sliboval, že se o prázdninách vrátí. Stejně jako před dvěma měsíci utíkal, jen tentokrát spíš kvůli tomu, že vlak má nějaký čas odjezdu a ten musí být dodržen.
Stihl to! Vlak tu opravdu stojí a ona taky. Jak se mu ulevilo, že ani jedno není sen! Tu školu by ještě snesl, ale pocit, že celé dva měsíce se mu jen zdály, to by neunesl. Objali se a on jí pomohl nastoupit do vlaku. Posadili se do jednoho z kupéček, které byly tou dobou všechny prázdné, jelikož ostatní nastupovali až v Londýně a to je od České republiky pěkný kus cesty. Oba jejich batohy s vypětím všech sil dostal na police a pak si sedli naproti sobě, k oknu. Jakmile dosedli, vlak se dal do pohybu.

Po několikahodinové cestě, během níž projeli i vlakovým tunelem pod Lamanšským průlivem, dorazili do Londýna. Teprve tady se vlak zaplnil jinými budoucími či stávajícími studenty. Do kupéčka nahlédla zrzavá hlava. "Máte tu volno?" zeptala se ona hlava. Za hlavou se ve dveřích, samo sebou, objevilo i tělo. A taky další dvě hlavy - černá jak uhel a bílá jako sníh.
"Jistě, jen si klidně sedněte," zvala je jeho kamarádka dál.
"Díky moc. Nevěřili byste, jaký je tu problém najít nějaké vhodné kupéčko," povídala ta zrzavá hlava. "Málem bych zapomněla! Já jsem Lily a tohle je Emmet a Iris," představila sebe a své kamarády. Emmet přitom zvedl ruku na pozdrav a Iris řekla "ahoj".
"My se jmenujeme Filip a Eliška," představil zase on sebe a svou kamarádku. Navzájem si podali ruce a pak ti tři vešli do kupéčka a začali zápolit s kufry. Filip byl okamžitě na nohách a pomáhal jim. Ona vstala také, ale když to tak pozorovala, bylo jí jasné, že by asi jen překážela, tak si stoupla zády k oknu a čekala, až skončí. Jakmile byla všechna zavazadla naskládána na policích, usadili se. Filip s Eliškou na jedné straně, proti směru jízdy vlaku, Lily, Emmet a Iris si sedli naproti nim, po směru jízdy. Začali si spolu povídat a ukázalo se, že ti tři se poprvé setkali až ve vlaku. Celá cesta až na konečnou stanici probíhala v klidu.

"Tak tomu říkám náhoda, skončit všichni v jedné koleji," povídala zrovna Lily, když si celá pětice sedala k předlouhému stolu.
"To jo," souhlasila Eliška.
Z jiné části stolu se ozvala neslušná poznámka na účet obou studentů z Opavy.
"Drž zobák, Stevensi!" ozvalo se z jiné části. "Abych ti nepředvedla význam mýho ména na tvou vlastní kůži," oznamovala ona osoba urážejícímu. Pak se otočila směrem k těm dvěma a povídá: "Neberte si to osobně, děcka. Stevens je akorát úplný vůl. Jinak vás v naší koleji jménem sociálního odpadu koleje vítám. Já sem Lilith Strange a kdybyste cokoli potřebovali, stačí houknout," šklebila se na ně přátelsky.
"Děkujeme," zareagoval Filip.
"Nemáte vůbec zač. A jestli můžu radit, tomu oranžovýmu se vyhněte a raději zkuste to růžovo hnědý, co vypadá jak vánoční puding. Je to bombastická sekaná, fakt si pochutnáte."
Všech pět se svorně podívalo na tu věc, co měla být výtečnou sekanou. Pak se podívali na sebe navzájem. Výrazy ve tvářích mluvily za vše. Těch sedm let bude nadmíru zajímavých. A Pratchet v tom prsty mít nebude.



Lord Nutrilon ( skutečným jménem undead Trent )


pé es - doufám, že všichni inteligentní a chytří přišli na to, proč se to menuje 21. ne? vy st teda asi blbější, než by jeden čekal.. :D no proč asi? kolik let od vykilování voldíka nastupují naši hrdinové do prvního ročníku? ( a ne, Lilith do toho nepočítám )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama