tohle sem napsal ve čtvrtek kolem jedenáctý večer na notebooku šéfky z kanclu ( to víte, podělala se jí nabíječka k němu [ pardon, k ní, notebook se menuje Magdalena ], tak sem sjednával doma nápravu a potřeboval sem nahrazenou nabíječku taky otestovat. a když už byla Magdalena zaplá, proč si rovnou něco nového nenapsat, že? 8) ). nic veselého nečekejte."Dostala ji strašná nemoc. Trpěla, že si to ani neumíš představit," řekla se smutkem v hlase okolo procházející žena v červeno-černém kabátě se stříbrnou čelenkou ve vlasech a rukama v kapsách. Nečekala na jeho reakci, pokračovala dál.
Obrátil se po hlase, ale už nikoho nespatřil. Znovu obrátil svou pozornost k hrobu té dívky. Po tváři se mu skutálela slza a rozprskla se o mramor. "Snad tvé utrpení smrtí skončilo," zašeptal. Vůbec si nevšiml tří postav, které se blížily.
"Zde leží dva mladí lidé, kteří měli sny, ale osud jim nepřál," stálo na společném náhrobku dvou hrobů. "Tentokrát sem to ovlivnit mohla," uniklo ze rtů ženě stojící mimo malý hlouček pozůstalých, jež se s mladíkem přišli rozloučit. "Třeba se teď aspoň potkají..." Odvrátila se a pomalým krokem vyrazila pryč.
Jak se vlastně jmenuješ?
Kristýna. A ty?
Jakub. Opravdu je věčnost věčná?
Jo. A asi se to začne časem zajídat.
To asi jo... Projdem se?


Muhaha.