no, takže mě to přestalo bavit a přidávám tedy už předčasně první část čtvrté Jeveliny. mimochodem, nikdo mrtvej, nikdo zmrzačenej, nikdo nikomu nevyhrožoval.. :D v této části je popsán příjezd a ubytování Jeveliny, čili den první ( z celkem deseti ), také se tu mihne na chvíli Trent s Imogene ( musím na ni bonznout, že se už nemůže dočkat, až Trent vypadne na misi a ona bude mít celý JEHO byt pro sebe. 8) ).Měla toho už tak akorát plné zuby. Létání na takové vzdálenosti bylo k uzoufání nudné a vleklo se jako ohřívání vody na kafe ve čtyři hodiny ráno. Ale nakonec ten rozhrkaný Tupolev konečně dosedl na ranvej. Divila se, že něčemu takovému vůbec ještě dovolí létat. Natož s lidmi na palubě. Rozepnula si bezpečnostní pás, vstala a protáhla se jako kočka. Vyndala z přihrádky nad hlavou příruční zavazadlo a vykročila vstříc dveřím. Vstříc své dovolené. Nebyla si úplně jistá, ale muselo to být první skutečné volno za posledních pár let.
Procházela skrz letiště a úplně si vychutnávala ten pocit, že nemusí hledat nepřátelské agenty či zadané cíle ukryté v davu cestujících. Vyzvedla si batoh s věcmi a vyšla na ulici, kde si chtěla stopnout taxíka do předem zarezervovaného hotelu. Jen doufala, že tentokrát se to obejde bez těch mexikánců. Stejně nechápala, proč jsou to vždycky mexikánci a vždycky ve vaně. Navíc ani nebývají zrovna k zulíbání. Taxík jí zastavil celkem brzy. Hodila si tedy do kufru batoh, nastoupila a taxikáři sdělila adresu hotelu. Pak si všimla, že taxikář je, zcela nečekaně, mexikánec. Plácla se rukou do čela a vyjádřila tak zoufalství z mizerného smyslu pro humor, jakým osud disponuje. Nicméně mexikánec se ji nepokusil ani unést, ani zabít, takže byla nakonec celkem spokojená a ještě mu za to příjemné narušení stereotypů dala slušné spropitné, i když taxikář nemohl tušit, co je tím pravým důvodem. S batohem na zádech a s malou tornou přes rameno vešla do hotelu, nad jehož vchodem se v azbuce skvěl jeho název - Meridian. Na recepci si vyzvedla klíče od pokoje a ušklíbla se, když si vzpomněla na jeden vtip, který se týkal čísla pokoje.
Shodila batoh k posteli, odložila tornu a s Glockem v ruce zamířila do koupelny. Je to dobré, pomyslela si. V koupelně se nikdo neschovával.
Na dveře si dala cedulku "nerušit", pustila si televizi a rozvalila se na celé dvojlůžko. Doslova se opájela vědomím, že je na dovolené a že nemusí nic. A na to nic dala zvlášť velký důraz. Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Vlastně se spíš křenila od ucha k uchu. Všechno bylo parádní. Cesta taxíkem, hotelový pokoj, město... Už se těšila, jak zítra půjde a navštíví místa, kde jindy musí řešit davy nepřátel, ale s tím, že tentokrát se bude oddávat aktivitám odpovídajícím těm kterým místům. Nakonec se zase zvedla a pustila si Svéráz národního lovu.
Trent znovu usrknul horké kafe a počkal, než kofein zabere a on bude schopný udržet oči otevřené déle než dvě vteřiny. Pak odpověděl. "Asi tě poškrábu. Nožem na krku," zahučel. "Víš, že to není můj vlastní nápad."
"Jo. Ty bys nejraději spal v posteli," rýpla si Imogene znovu.
Trent na to neřekl nic. Jen zase zvedl hrnek ke rtům. "Jo."
"Stejně je to podezřelá náhoda, že tě posílaj do Ruska zrovna v době, kdy se tam rekreuje ta tvoje," zadeklamovala okatě.
"Já si to nevymyslel. Navíc mě posílají do jiné části."
"No jenom jestli." S tím Imogene odchází do druhého pokoje sochat.
"Někdy mám chuť ti přiškrtit dýchací trubici, sestřičko," zahučel si sám pro sebe a začal se balit. Nebo spíš začal hledat věci, které si musí zabalit, což je samo o sobě mise jak vyšitá, vzhledem k jeho preferování "chaosu" ve věcech.


Dóbrý :)