když se daří..

28. října 2012 v 16:00 | undead Trent |  takzvaně literárno
dneska bez úvodu, nějaký to info z lajfu jindy, teď sem zas jednou psychicky v háji, ostatně na tý krátký povídce se to beztak dosti projeví..

technická poznámka - dneska sem si konečně všimla, že jsem neaktualizovala verzi povídky, kterou jsem pak dopisovala v kompou. nyní už je vše ol rajt, kompletní, aktualizované, něco málo možná poopravované, napamatuju se už..


Ať dělala co dělala, nemohla ho setřást. Prostě to nešlo. Bylo jedno, do jak prudkého manévru se pustila, jak rychle letěla, stále se jí lepil na ocas. A tak to nakonec vzdala a stočila to přímo proti planetě, na jejíž orbitě se nacházela. Motory na maximální výkon, nulové manévrování, prostě kolmo k povrchu. Mohla doufat v jediné - že se nepřátelský stroj buďto odpoutá a nechá ji, nebo se vlivem průletu atmosférou při vysoké rychlosti rozpadne dřív než ona. Nevsadila by si ani na jedno. Ale co jiného ještě zbývalo, krom toho nechat se sestřelit?


Rychlost kolem Machu dvacet, většina systémů už vlivem přehřátí odešla, namáhání konstrukce muselo dávno překročit limitní hodnoty, nemluvě o tom, že se celý stroj začínal doslova tavit. A pak už ji nepomůže ani skafandr. Jen svírala joysticky a skřípala zuby. Nepřítel tam ještě stále byl. Neviděla ho na radaru, ten už taky nefungoval, ani ve zpětných zrcátcích, protože přes plameny okolo nebylo nic vidět. Ale věděla, že tam je.



Zvedla hlavu k obloze a hledala pohledem, co by mohlo způsobit ten neustávající tlumený zvuk hromu, a spatřila dvě bílé tečky, jak míří vysokou rychlostí přímo k zemi. Ta jedna naráz zmizela. Ta druhá se pomalu začala zvětšovat a s ní se i ten hromový zvuk stával zřetelnějším a spíše připomínal zvuk startující nosné rakety.

"Nějaká loď míří kolmo k zemi a nevypadá to, že by zpomalovala."

"Hmm... Kde myslíš, že dopadne?"

"Dopadne? Proč hned tak pesimisticky?"

"Protože mě překvapuje, že se ještě nerozpadla, upřímně pochybuju, že ještě nějaký palubní systém funguje a bez nich jaksi těžko vyrovná nebo alespoň zpomalí na rychlost bezpečnou pro katapultáž."

"Ne, jsem si jistá, že přežije. Určitě přežije," snažila se ho přesvědčit. Ale spíše se snažila přesvědčit sama sebe. Skutečně to nevypadalo, že by stroj vyrovnával nebo třeba jen zpomaloval. Pustila motyku a rozběhla se, něco přeci jen zkusit mohla, aby pilotovi toho stroje pomohla.



Už tam nebyl. Nebyla si jistá důvodem, ale to jí stejně bylo ukradené, okamžitě přitáhla doufajíc, že se jí podaří alespoň trochy vyrovnat a zpomalit. Nic se nedělo. Pak jí došlo, že stejně ani nemůže, elektronika byla dávno v tahu, zbývalo jen nouzové manuální ovládání. S vypětím veškerých sil tedy popadla řídící páku mezi nohama a začala ji tahat k sobě. Moc to nešlo, musela za použití záložní hydrauliky pohnout s ovládacími plochami proti obrovské síle masy vzduchu, která kolem stroje proudila dvacetinásobkem rychlosti zvuku. Navíc už mohly být dávno spečené se zbytkem trupu. Nakonec se ale přeci jen něco začalo dít, jakoby stroj začal velmi pomalu měnit úhel klesání, který byl doteď v podstatě pravý. Ano, už nebylo pochyb, začala vyrovnávat. Klapky tedy přece jen zůstaly oddělené. Jestli přežije, osobně navštíví konstruktéra, který stroj navrhoval, a složí mu hlubokou poklonu za ten mistrovský kus. Pyropatronami odpálila kryty nouzových brzdných motorů na tuhá paliva, jejichž trysky mířily proti směru letu, a zažehla je. Nebylo to moc, ale snad to k něčemu bude. S koňskou dávkou štěstí zpomalí alespoň natolik, aby ji katapultáž v mžiku nezabila.

Kdyby nebyla na prahu bezvědomí, vítězoslavně by zařvala. Rychlost se snižovala ruku v ruce s vyrovnáváním kurzu a i když podle všechno stejně stroj ve vysoké rychlosti dopadne do moře, mělo by to být už dostatečně pomalu a v přijatelném úhlu, aby ji to ani v kokpitu na místě neusmrtilo. Dále tahala řídící páku k sobě a pohledem kontrolovala, jestli ty zbytky brzdících klapek ještě drží a pomáhají stroj zpomalovat.

Ne. Ne ne ne ne ne! Katapult nefunguje! Už se jí konečně podařilo zpomalit a chtěla se katapultovat, jenže se muselo poškodit něco ve vystřelovacím mechanismu a ona je teď uvězněná uvnitř. Mohla se jedině pokusit ještě více zpomalit a pokusit se dopadnout na hladinu břichem stroje napřed, v podstatě "hodit žabku". Soustředila se tedy na tuto alternativu. Doufám, že sem ještě pro dnešek nevypotřebovala všechny zázraky... proběhlo jí hlavou.

asi sto metrů nad hladinou se jí povedlo dosáhnout, netušila jak, naprosto vodorovného kurzu. Pokračovala dál klouzavým letem jako doposud a s nadále klesající rychlostí a zhoršenou aerodynamikou způsobenou předtím takřka roztaveným trupem, jehož povrch už neměl zrovna ideální povrch snižovala pomalu i výšku. Přímo před sebou měla pevninu a chtěla se k ní dostat co nejblíže.

Výška třicet metrů, ještě stále je daleko.

Výška deset metrů, nejvýš tak deset, dvanáct kilometrů ke břehu. Začala tlačit řídící páku od sebe a čumák stíhačky se zvolna zvedal. Zbývá doufat, že integrita trupu je dostatečná, aby alespoň jeden náraz na hladinu vydržel.

Výška nula metrů. Stroj naráží na hladinu v rychlosti nějakých tři sta, čtyři sta kilometrů v hodině, ozve se rána, něco zapraská, stroj se odráží od hladiny a nabírá pár metrů výšky.

Odrazila se nakonec dvakrát a stroj ještě pořád držel pohromadě. Někdo tam nahoře ji asi má hodně rád. Ale třetí už vycházela na pevninu. A ta není zdaleka tak rovná, mířila přímo na vrcholky nějakých nízkých stromků a za nimi se hned země zvedala v mírném kopci. Ještě odpálila poziční světlici, aby věděli, kde ji hledat. Nepochybovala, že si jí už všimli, bylo těžké nevšimnout si několika tun kovu, který se s ohlušujícím kraválem řítí skrz váš vzdušný prostor. Zavřela oči, už nemohla dál hledět smrti do tváře. Stíhač škrtnul o vrcholky oněch nízkých stromků a narazil do kopce. Protože čumák ještě stále mířil lehce vzhůru, neměl náraz tak fatální následky, jak by měl. Takhle akorát poorala půl svahu, utrhla konce křídel a díky nezanedbatelné setrvačnosti přeletěla horizont a stroj přitom dostal mírnou rotaci ve více osách, takže pak koncem pravého křídla škrtnul o zem a dostal udělal několik přemetů než dopadl na zem a definitivně se zastavil. Při tomto posledním dopadu už konstrukce nevydržela a jen pár milimetrů od její hlavy projel jeden z profilů z obvodu trupu, mezi nohama jí projela zase podvozková noha a taktak ji nerozdrtil žebra jeden z trupových kanónů, které se nacházely v přídi. I tak byl její stav, zejména kvůli té eskapádě s kolmým letem, velmi vážný, ne-li kritický.





"Víte, překvapuje mě, že jste to vůbec přežila. I přes izolaci skafandru došlo k četným popáleninám na většině těla, díky tomu přistání taky mnohačetné zlomeniny, poškozené orgány, vnitřní krvácení... Ještě tak měsíc určitě vás z toho lůžka pustit nemůžeme, i když to nejhorší už jsme zpravili," mluvil k ní jeden z lékařů v místní nemocnici, zatímco kontroloval lékařskou kartu a infuze.





Do nemocničního pokoje vešla žena v lehkých světlých šatech se slamákem na hlavě a usmála se na ležící pacientku. Ta na ni pohlédla, poněkud otupená sedativy v infuzi.

"Víte, viděla sem vás sestupovat atmosférou. Manžel nechtěl věřit, že byste mohla přežít, ale já si byla jistá, že to zvládnete. Jsem vážně ráda, že se mýlil on."

"Tak to jsme dvě," odtušila pilotka. "Ale málem tomu tak nebylo, říkám si, že nade mnou musel někdo držet ochranou ruku…"

Žena se usmála ještě zářivěji. "Víte, já se za vás modlila, abyste to zvládla."

"Vážně?" podivila se pilotka. "No, tak tedy děkuji," nasadila ztuhlý úsměv





Nábidl jí něco k pití a pak se posadil do křesla naproti ní. V krbu to příjemně praskalo a do místnosti se z něj linulo příjemné teplo. Ještě jednou přelétl pohledem zprávy techniků, svoje konstrukční poznámky a technické nákresy, které měl rozložené na konferenčním stolku.

"Vážně, není mi jasné, jak jste to dokázala ustát, ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu, ten stroj se měl přinejlepším po povrchu celý spéct a vy byste prostě napálila do země v přímo ukázkové kolmici… To potvrzují i nálezy vyšetřovatelů, klapky se skutečně spekly se zbytkem křídla, našli stopy po zlomení toho, ehm, spoje. Nemluvě o tom, že v hydraulice prostě nemohl být dostatečný tlak, aby to překonala aerodynamický odpor. Mimochodem, ten katapult nefungoval proto, že se vlivem žáru narušily hydraulické a elektrické obvody, které ho spouštěly. Vážně, nechápu to, vy jste snad popřela víc fyzikálních zákonů, než kolik jich občas překonávám já, když lítám bojové akce."

"Ale i tak se vám povedlo vytvořit úžasný stroj s neuvěřitelnými kvalitami. Navíc máte te´d dostatek údajů pro další zdokonalování."

"To rozhodně. Ani to nebude vyžadovat žádné radikální řešení, stačí pár drobných modifikací, které bude možné uplatnit i na už vyrobených strojích. Asi byste nechtěla přejít k eskadře testovacích pilotů, co? Někdo s vašimi schopnostmi by se hodil. Protože to bylo hlavně o schopně o schopnostech, i když ty podivnosti okolo měly nezanedbatelný vliv."

"Nevím, jestli se mi chce riskovat štěstí víc, než je zdrávo."

"Škoda," povzdechl si. "Ale řekněte, co podle vás bylo za tím, že jste se z toho dostala?"

"Když sem ležela v nemocnici, přišla za mnou žena, co mě viděla sestupovat atmosférou, když sem se řítila kolmo k zemi. Říkala, že se za mě modlila. Možná to zní šíleně, ale jiné vysvětlení mě nenapadá, zvlášť co jsem viděla ty vyšetřovací zprávy."
Uchechtl se. "Ten všivák, mělo mě to napadnout hned, že v tom má prsty on," šklebil se na ni. "Měla jste štěstí v tom, že vás ta žena viděla. Mnoho lidí v těchto dobách na Boha nevěří. K jejich vlastní smůle. No nic, chcete k té kávě i sušenky?"




undead Trentina
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Infinity Infinity | Web | 12. listopadu 2012 v 18:49 | Reagovat

Nemáš ty náhodou jednou v plánu napsat knihu? :O
Opravdu jsi to nádherně napsala, že jsem se do celého děje dokázala vžít.. Je dobře, že to přežila. :)

2 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 9:30 | Reagovat

Nechceš mi to poslat na mail ve wordu? Pár věcí by se tam našlo a chtělo by to detailně rozepsat.

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 11:09 | Reagovat

Zase jsi napsala něco geniálního! Znovu - Jak ty to děláš a kde bereš inspiraci? :-D

4 Pseudotemná Pseudotemná | Web | 6. prosince 2012 v 18:54 | Reagovat

Ano, i mládí i hodnota maturity jsou brutálně přeceňovány. Stejně tak i samotné vzdělání, život vlastně opravdu všechno..
mimochodem, moc se cením toho, žesi mé články téměř přirovnala k poezii.

5 Corelaine Corelaine | Web | 20. prosince 2012 v 21:24 | Reagovat

Je to docela pěkný, tak jakože reálně napsaný. :)

To, že jsi byla psychicky v háji, se na té povídce podle mého moc neprojevuje. Maximálně tak ve vztahu k Bohu. Ale protože já osobně tohle moc nemusím (tohle téma, aby jsi mě dobře pochopila), zas tolik mě to nezaujalo. Což ovšem neznamená, že to není dobré! =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama