povídkový fotbálek

24. října 2012 v 19:51 | undead Trent |  takzvaně literárno
sem hrozně líná, takže sem následující info skopčila od Arvari ( od které je i poslední věta ), povídka je však ryte moje vlastní a doufám, že mi automatické opravy ve wordu nezmršily příliš mnoho slov. 8)
k povídce - podotýkám, že je to můj typický strašlivý multikrosouvr, kde mi není svaté skoro nic, přesně v duchu prastarého Alterworlds, smrtící to zbraně pro kteréhokoli korektora či betarídra. :D
a důrazné pozor! pozor i pro skalní jádro fanynek, které znají mou tvorbu opravdu dobře - dohle dílo je z mé dílny a z těch uveřejněných to nenemravnější, nemluvě o tom, že ústřední pár je homosexuální ( ačkoli si říkám, jestli by nebyla nasnadě i nálepka "interracial" nebo "animal", případně "crazy". však jak se dočtete, co je hrdinka zač, pochopíte, co tím mám na mysli ) pohoršuje-li vás teda homosexualita či narážky na sex, raději nečtěte a dělejte, že ste tenhle článek nikdá neviděli.

mimochodem, když sem dávala rozpracovanou verzi přečíst Miralen, prohlásila, že "líbí se mi to čím dál tím víc :D takovej
lesbickej červenej trpaslík :D smíchanej ještě s něčím, ale to nevím s čím :D". tak nevím, fakt to evokuje červenýho trpaslíka? protože tenhle názor mi pak byl ještě potvrzen dalším člověkem, který četl rozpracovanou verzi.. já osobně si to vůbec neuvědomuju, i když je to možné, trpaslíka znám dobře a svého času sem postupně skoukla všechny díly a mám je i na origoš divkách, co vycházely v trafikách.

O co se jedná?
Povídkový fotbálek je projekt z tvorby NikyRoovy. Je to čistě řetězový projekt, který koluje dál a dál... V projektu jde určitě o povídky. Určitě všichni znáte známý slovní fotbal. Bude to vlastně něco podobného. V mém článku si ty přečteš povídku, kterou jsem na prvidla řetězce napsala já. Poslední větu využiješ a usadíš ji na začátek svého příběhu. Pak nezapomeň napsat, od koho jsi konec využil, ať je jasno. Na váš blog pak přijdou další čtenáři, kteří usadí váš konec na začátek té svojí povídky.

Já jsem využila poslední větu od: Arvari
Moje povídka: "kaming aut, bejby"




"Čas na tvůj coming out, lásko," zavrněla jí do ucha.
"Drž pec," pronesla krajně otráveným tónem. "Co jim mám asi tak podle tebe říct? Víte, já sem vlastně žena. A se zmutovanou DNA. Takže mám na zádech křídla s rozpětím šesti metrů, sem na ženský a disponuju soukromou armádou a několika bitevními vesmírnými loděmi?" Jízlivost z jejich slov přímo čišela.
"No, jedno máš jisté - rozhodně to nebude nuda."
"Už chápu, proč je ta čínská kletba zrovna 'zajímavé časy na tebe'…"
"Ještě vlastně ale nemusíš jít přiznat barvu, ne?" pronesla a přitom ji pohladila po vlasech.
"Startovací okno pro raketoplán je za pár hodin. A do tý doby třeba zešílím a nebudu muset nic vysvětlovat." Tentokrát jí už do hlasu panika s hysterií lehce prosákly.
"Tak co si to čekání trochu zpříjemnit? Pomohlo by ti přijít na jiné myšlenky…"
"Až si říkám, jestli nejsi nymfomanka. Čímž nechci říct, že bys mě měla přestat vysvobozovat z toho pitomýho neprůstřelnýho skafandru," dodala, když ta druhá na okamžik ustala v započaté činnosti.

"Bleh…" ozvalo se zpod příkrovu hromady jasně rusých vlasů. "Fakt nesnáším vlasy v puse."
"A já nejsem nikterak odvázaná z tvého kolene v žebrech, drahá. Vážně, přestaň mě s ním šťouchat, takhle budu mít modřiny a já na rozdíl od tebe nosím šaty, ne hromadu pancéřování. A krom toho, já mám zas plnou pusu tý tvý temně tyrkysový hřívy, tak se moc neozývej."
"Citlivko… Teď mi pomoz najít nějaký civilní šaty, stačí mi ten coming out, nemusím před ně předstoupit ve skafandru nebo v tom ohozu, co pak vypadám jako kříženec zlogotičky a vrcholnýho díla vrcholně šíleného pseudomódního návrháře… Někde tu přece musím mít i něco, v čem můžu mezi normální lidi."
Zrzka se začala přehrabovat ve všudypřítomné vrstvě oblečení a nezřídka našla nějaký kus svého šatníku, který už dlouho nemohla najít. "Hm, našla sem nějaký pletený rolák. Vypadá celkem civilně."
"Oblíkni si něco, nebo mi selže sebeovládání a to startovací okno nestihnu…" zamumlala a konečně od ní odtrhla pohled. "Vida, sukně. A vypadám v ní jako člověk!"
Zrzka se na ni podezřívavě podívala. "Jako člověk? Ty? To snad ani nejsem schopná, představit si onu slovutnou Idu Orlenovou jako člověka…" zadeklamovala.
"Neštvi mě, Ester Kocourová, nebo blbě skončíš," syčela na svou přítelkyni poskakujíc na jedné noze ve snaze natáhnout si chlupatou podkolenku na pravou nohu. Následně poskakovala na pravé a pokoušela se přitom natáhnout ještě levou. "Fajn. A teď mi sakra řekni, kde mám spodní prádlo? Protože opravdu nemám chuť jít naostro."
Ester se mlsně olízla při té představě, ale nakonec od ní upustila, přeci jen byla Ida na prášky dost i bez toho, aby to nějak komentovala ona. "Tady," podala jí nejprve podprsenku, pak i tričko s krátkým rukávem, které leželo kousek od ní.
"Kalhotky už nehledej, právě sem jedny našla. I když si nejsem jistá, jestli sou moje nebo tvoje…" zamyslela se, studujíc pohledem ten nevelký kus oděvu.

Ida se zničehonic zarazila, výraz naprosté paniky ve tváři, náhle promluví: "Asi mě tam někdo bude muset dotáhnout…" pronesla.
Ester nakloní hlavu na stranu a přeměří si ji pohledem. Pak k ní hbitě vystartuje, vědíc, o co se její přítelkyně vzápětí pokusí. A přesně jak očekávala, Ida se vrhla k nejbližšímu většímu kusu nábytku a chytla se ho jako klíště. Jakmile u byla Ester u ní, jednou rukou ji jemně chytla kolem pasu, pravou nohou se zapřela o desku stolu, který si Ida vybrala za své útočiště a volnou rukou začala páčit sevření Idiných prstů. Ta se ale nehodlala jen tak lehce vzdát a začala využívat své nadlidské síly. "No, tak, lásko, buď rozumná, to chceš, aby se tam ten idiot Korsky dostal před tebou? No táák…" přemlouvala ji klidným, ale pevným hlasem.
Jenže Ida nebyla v tu chvíli ani trochu přístupná jakýmkoli argumentům, panika, hysterie a stres převzaly úplnou kontrolu nad jejím uvažováním. Jen zaječela "Nééééé!!!" a náhle se vysunuvší drápy projely půlcentimetrovou ocelovou pracovní deskou stolu jako rozžhavený pohrabáč máslem.
"Sakra Ido začínáš mě srát. Okamžitě přestaň demolovat nábytek, pusť se, a nech se laskavě odtáhnout, jinak ten výsledný průser bude asi desetkrát větší. Tak bude to? Iduš…"
A v Idině chování zase nastal zvrat, drápy se zase zatáhly a opět vypadaly jako nehty, její sevření povolilo a nebýt Esteřiny ruky kolem pasy, složila by se na podlahu do polohy plodu a brečela. Takhle ji ale Ester rovnou vytáhla na nohy, pevně ji sevřela v náruči a čekala, než příval Idiných poleví. Nebylo jí z toho dvakrát dobře, že jí nemohla nijak pomoct…
"Někdy je ta tvá emociální labilita vážně nesnesitelná," prohlásila, když už se její přítelkyně zase sebrala a obnovovala jakýsi reprezentativní zevnějšek.
"Promiň, tohle je na mě prostě příliš… Není to k smíchu? Klidně jdu na nože s Vetřelcem, ale z blbého coming outu se takhle složím."
"Stádium flegmatismu, drahá?"
"Jo. Takže raději vyrazím, nebo to vážně nestihnu." A s těmi slovy rychle obula boty a vyrazila. Ester si ještě natáhla Idinu leteckou kombinézu, jejíž oblečení zabralo nejmíň času, nohy zasunula do gumáků od protichemického obleku a vyrazila za ní.

Ida pospíchala spojovacím koridorem na čtrnáctém podlaží těžkého bitevního křižníku Auryn směrem k hangáru, kde už dokončoval předstartovní přípravy raketoplán, který ji dopraví zpět na zemský povrch. Cestou ji napadlo, že už vlastně na Zemi nebyla celou věčnost, prakticky neustále byla buď ve vesmíru nebo na povrchu úplně jiných planet či jiných vesmírných těles. I přes důkladnou přípravu však takto při poklusu byly patrné známky toho, že není tak docela obyčejným člověkem, pod volnějším pleteným rolákem se při pohybu rýsovaly utlumené obrysy poskládaných a popruhy stažených křídel. A taky se nedokázala v současném psychickém rozpoložení soustředit na udržování normální barvy očí a tvaru zorniček, i když to jí normálně nečinilo žádné potíže a řada příslušníků její soukromé armády vůbec netušila, že ve skutečnosti vypadají úplně jinak. A díky jejímu zvyku nosit téměř neustále neprůstřelný bojový skafandr netušila ona většina ani to, že má vlastně křídla. Naštěstí nehty, nebo spíš drápy, dokázala i teď držet v lidské podobě. S barvou vlasů se ale neobtěžovala, na té nakonec vlastně stejně nesejde. Nakonec doběhla k přechodové komoře vedoucí do raketoplánu. Vnitřní i vnější přepážka spolu s průlezem raketoplánu byly otevřené a v průlezu na ni už čekala pilotka, zcela proti zdravému rozumu bez skafandru. Ta jí podala z útrob stroje erární skafandr univerzální velikosti a Ida se do něj rutinně navlékla. To už k přechodové komoře doběhla Ester, celá uřícená.
"Kdo se za tebou má honit, miláčku? Ne všichni máme takovou fyzičku jako ty…" mačkala ze sebe, zatímco lapala po dechu. "Tak co, dobrý?"
"Flegmatismus ustupuje a vrací se panika s hysterií. Nicméně ani tak nemám chuť uprostřed letu otvírat průlez…" ušklíbla se trochu škrobeněji, než normálně.
"Tak poď sem a obejmi mě ještě, než poletíš," usmála se na ni.
Když ji Ester konečně pustila, neodpustila si Ida poznámku: "V tý letecký kombinéze nevypadáš vůbec zle. Jen ty gumáky k ní moc neladí." Tentokrát to byl její typický škleb, bez jakékoli známky toho, jaké pocity se jí zrovna honily hlavou.
Protáhla se průlezem zpět. Usadila se do nejbližšího křesla, připoutala se a vyčkávala. Pilotka se pobaveně ušklíbla, zavřela průlez a zapadla do křesla prvního pilota, kde začala se spouštěním systémů raketoplánu.
"Hele, Bree, neumíš náhodou jako upír třeba nějakej fígl, jako vytáhnout mezidimenzionální portál odněkud z dvanácté dimenze? Že bych svým ménem poslala Zoraně dlouhý bílý šaty a přidala vzkaz, že sem ji přefikla Atalana. Třeba by mě stihla zabít dřív, než budu muset přiznat barvu…" V hlase jí byla zase znát směsice zoufalství a hysterie.
"Šéfko, pleteš si mě s tím typem upírů, co maj superýbermegaspeciální schopnosti. Já mám jen velký zuby, velkou sílu, velkou rychlost a rychlý reflexy. Ale můžu tě sníst, jestli chceš," bavila se pilotka tak trochu na její účet.
"Ne, dík," zatvářila se Ida. "A už by si vážně měla zapracovat na svém smyslu pro humor, Tannerová, je horší než ten můj," zabrblala si.
"Tak jo, startujem, svou šanci vzít roha si propásla šéfko," křenil se kopilot.
Idě se začala ytrácet barva z obličeje a když ucítila, že se uvolnily kotevní svorky a raketoplán se začíná pohybovat, zbledla ještě víc a křečovitě sevřela opěradla křesla jako někdo, kdo se k smrti bojí létání. Což byla v jejím případě úplná blbost, neboť jako elitní bojový pilot takovým strachem rozhodně netrpěla.
"Tak fajn, Oflere, počkej, než budem mít dostatečnou hybnost a stáhni motory na deset, Miff, vyznač mi vstupní koridor. A deme na to."

"Ááááááááá!!!" rozléhalo se celým raketoplánem během sestupu atmosférou. Ofler už z toho měl chuť rozmlátit si hlavu o přístrojovou desku, Bree to brala v klidu a Miff o tom ani nevěděla, pro jistotu nemívá puštěný do sluchátek zvuk z interních mikrofonů.

Raketoplán v pořádku dosedl na přistávací plochu letiště, kde svým příletem způsobil značný rozruch. Přeci jen, nebyli na Floridě, aby tu byli lidé zvyklí na to, že jim na letišti přistává něco takového. Navíc mimo letové plány, takže nejedno letadlo muselo buďto pozdržet start nebo přistání, aby nedošlo ke kolizi. Bree pak dorolovala na postraní dráhu, aby dál neblokovala provoz. Ofler se odpoutal z křesla a došel otevřít průlez. Bree snížila podvozek, takže raketoplán seděl skoro až na zemi. Ida se neochotně odpoutala a pomalu, jako by se blížila k něčemu nebezpečnému, čeho se navíc štítila, došla až k průlezu. Pak ji opět ovládla hrůza a už se chystala prchnout zpět k sedadlu, jenže to už ji Ofler vystrčil ven a zavřel za ní průlez, takže chtě nechtě přistála na zemi bez možnosti návratu do relativního bezpečí raketoplánu. Napůl v hrůze a napůl v amoku vyrazila shánět dopravní prostředek. Tedy spíš hledat své auto, které tu kdysi schovala do jedné z garáží nedaleko. A s nějakým chozením přes letištní budovy se příliš neobtěžovala, prostě se rozběhla a jediným skokem se dostala až na vršek plotu, přes který se přehoupla, a na druhé straně ladně doskočila. Upravila si sukni, účes a mírným poklusem vyrazila pryč od letiště, směrem ke garážím. A doufala, že nebude muset napadnout státního činitele.

Nakonec tu správnou garáž našla a se zámkem si poradila vlásenka, protože klíč zmizel v propadlišti dějin, stejně jako většina gumiček, druhých ponožek a přístupových kódů (Ester musela nejednou proniknout do nějakého zabezpečeného systému a vygenerovat jí nové). Uvnitř byl pod plachtou silně upravený Rapid, který měl s původním strojem společnou prakticky jen karoserii, a i ta měla několik funkčních úprav. Stáhla plachtu, nechala ji ležet na zemi. Díky vlastní prozřetelnosti byly systémy auta nastaveny tak, aby reagovaly i na implantovaný čip, přes který odemykala krom jiného i stíhačky, když se potřebovala nebo chtěla účastnit bojů jinde, než v řídící místnosti jedné z lodí. Nasedla, vyjela z garáže, zavřela za sebou vrata a pak s protočením kol vyrazila ne úplně podle předpisů vpřed. Na chvíli odešla do ústraní, panika, hysterie, stres i vztek a naprosto ji ovládla nátura bojového pilota. Rychlost, sebevražedné manévry a nulový pud sebezáchovy. A výraz pyromana ve skladu napalmu. Driftem se dostala z postraní ulice na hlavní tah a vysloužila si za to několikeré naštvané troubení, když pár aut minula jen o centimetry. Měla před sebou asi sto kilometrů a při současném stylu řízení tak dvacet minut.
Když se blížila ke správné ulici, euforie z rychlé a nebezpečné jízdy zmizela. Pozvolna zpomalila až na nějaký čtyřicet kilometrů v hodině, až nakonec uviděla ten dům. Našla si volné místo a zaparkovala. Strach ji zaplavil téměř okamžitě, ještě ani nevystoupila z auta. Vypnula motor, zhasla světla, odpoutala se a s nepřítomným pohledem dál seděla v anatomicky tvarované sedačce.
Ve vysílačce ve středovém panelu to zapraskalo. "Ehm, šéfko, asi byste si měla švihnout, dostali sme echo, že Korsky není dál než nějakých štyrycet minut, tak ať to stíháš."
"Sakra," hlesla. Pak se s vypětím všech mentálních sil přinutila vystoupit. Auto zamkla a nervózním krokem došla ke vchodovým dveřím. Polil ji studený pot a málem utekla, ale nakonec přeci jen zvítězil rozum a se pevně sevřenýma očima nakonec zazvonila. Otevřela oči, stiskla zuby a děkovala své upravené DNA za to, že se teď nepotí strachy jak dveře od chléva… Ještě o krok poodstoupila a čekala, než se dveře otevřou. Nyní se ukáže, jestli ji vůbec poznají a taky jak vezmou to, co jim řekne. A dveře se otevřely. A současně se ozvalo, dálkou utlumené, velice, ale opravdu velice sprosté klení v ruštině. A stejně utlumená exploze. Jen zakroutila hlavou. Nejspíš si zas ruská mafie spletla pískoviště, napadlo ji.
"Kdo jste?" zeptala se žena ve dveřích.
"Nepoznáš vlastní dítě, mami?" zatvářila se Ida kysele.
Její matka se zarazila a začala ji zkoumat pohledem, hledala nějaký rysy, které by to potvrdily či vyvrátily. Nakonec došla k názoru, že ta mladá žena ve dveřích opravdu JE její dítě. Neřekla nic, jen ustoupila ze dveří, aby Ida mohla projít dovnitř.
Společně a v tichosti došli do obýváku, kde sedili otec a mladší sestra. Při pohledu na něj ji jakákoli panika či hysterie opustily, zas z ní byla ta tvrdá a nesmlouvavá Ida, ze které měl obavy každý, kdo jí nějak ve vesmíru zkřížil cestu. A i ta typická jízlivost a sarkasmus byli zase zpátky.
"Ahoj otče," pronesla, a přestože tak nevinná slova, vyznělo to jako ta nejtěžší urážka, nadávka.
"Ty. Nejsi. Můj. Syn," metal po ní jednotlivá slova.
"To máš pravdu, k tomu mi chybí mužské pohlaví a chromozom Y namísto jednoho X," opáčila jízlivě
"Co tady chceš?!"
"Celkem nic moc, jen vysvětlit a ozřejmit, jak se věci mají," pokrčila rameny a opřela se o zeď.
"No? Já čekám!"
"Tak si čekej, krucinál, dávno sou pryč ty časy, kdy ti tenhle tón stačil k tomu, abych se podělala strachy. Ale budiž, nemám chuť tady setrvávat dýl, než je nezbytně nutné, nehledě na to, že by nebylo marné stihnout startovací okno, pak bych zas musela čekat pár hodin. Takže zaprvé, to už je vám asi jasné. Ačkoli jsem svého času bývala mužského pohlaví, to už není pár let pravda, a to ani po stránce genetické. S čímž souvisí i zadruhé," začala. Nikdo nic neříkal. "Takže zadruhé, už nejsem tak docela člověk. Tedy, z většiny ano, ale ne úplně." Sundala si rolák a rozepnula přezky popruhů, které držely křídla. A rovněž změnila duhovky a zorničky do přirozeného stavu, stejně tak vysunula drápy a vrátila i kůži přirozenou pigmentaci. Před rodinou teď stálo něco, co sice ještě vypadalo jako člověk, ale jako člověka by to neoznačil snad nikdo. Pokožka měla zbarvení od mléčně bílé po světlešedou, oči měly jen minimum bělma a duhovky byly žluto-zeleno-modré, zorničky kočičí. Na rukou drápy dlouhé dobrých patnáct čísel, jejich barva antracitová. Křídla, která ale vzhledem k omezenému prostoru nemohla roztáhnout, zůstávala složená a jejich barva byla bílá, jen místy byla takřka neznatelně kropenatá. Vlasy zůstaly temně tyrkysové, neviděla důvod ke změně jejich pigmentace, stejně žádná přirozená nebyla, leda by měla hlavy jako duhu. "Tak takhle, mí drazí," ušklíbla se a odhalila zuby, které všechny vypadaly jako špičáky: "Jsem já. Tedy po fyzické stránce, když si to zrovna nepřeju jinak. A ještě zatřetí, mám vlastní soukromou armádu, tři bitevní vesmírné lodě a mají z nás respekt v půlce místní hvězdokupy, což není zrovna malá oblast… A teď mi zkus něco říct papá," nasadila úlisný tón a věnovala mu zubatý škleb. A nikdo stále nic neříkal. "Mimochodem, jsem taky lesba a jsem se svou přítelkyní neskutečně šťastná." Pořád bez odezvy Vrátila zase všechny části svého tělo do lidské podoby, popruhy stáhla křídla a zase si oblékla rolák. Opět vypadala víceméně obyčejně, vynecháme-li barvu křídel. Stále nikdo z těch tří nepromluvil ani slovo. Z ničeho nic se ozval domovní zvonek. Ida moc dobře věděla, kdo zvoní. A i když ji to stálo hodně psychických sil, cítila značné uspokojení, že mu takhle sebrala vítr z plachet. Teď už její pozici těžko může ohrozit, nemá žádné tajemství, které by mohl vyzradit, aniž by tím podkopal vlastní pozici, parchant. Nesnášela tyhle politické hry, ale věděla, že se bez nich neobejde. A tak se je naučila hrát a naučila se to velice dobře. Její matka opustila obývák a šla otevřít. Jistě, je to on, ten slizký hlas bylo nemožné si splést s nějakým jiným. Počkala, než ho matka přivede za nimi do obýváku a pak se na něj škodolibě podívala a zachechtala se. "Smůla, drahý, ženeš se sem zbytečně, oni už ví.," vmetla mu do tváře s neskrývaným uspokojením. "Ví, co jsem, ví i o té armádě, jen si nejsem jistá, který aspekt mé upravené DNA je zarazil víc," promnula si bradu. Byla teď ve výhodě a moc dobře to věděla. A chtěla z toho vytěžit pokud možno co nejvíc.
Ozvala se rána, pak třísknutí vyražených dveří o stěnu. Ida přemýšlela, kdo by to mohl být, ale nikdo ji nenapadl. Trochu povysunula drápy připravená pustit se do boje. Nicméně když zjistila, kdo se tak násilně domohl vstupu do domu jejích příbuzných, zase je zatáhla a uklidnila se.
"Tak co?" vrhla po ní Ester jeden ze svých jemných úsměvů.
"Sice netuším, co tady vlastně děláš, drahá, ale aktuálně vedem jedna nula nad tím pitomcem před tebou," opáčila klidně Ida.
"Ty se ani nehni, debile, ty ještě zažiješ středověk na vlastní kůži, procedila skrz zaťaté zuby dívka, která přišla s Ester, a která momentálně mířila Korskemu na břicho.
"Mám žárlit?" ukázala Ida na tu dívku.
"Nemusíš. Sice ji znám, ale je tu jen náhodou, ten blbec jí zničil rozpracovanou sochu. Něco takového netolerovala nikdy, ani svému bratrovi. Mimochodem, toho možná budeš znát. Jmenuje se Trent."
"Počkej, myslíš ten Trent? Ten, o kterém se povídá, že snad má něco s Jevelinou?" podivila se Ida. Trentovo jméno jí opravdu nebylo neznámé, ve své branži znala většinu elitních agentů, zabijáků a námezdních lovců z řad lidí, ovšem nejen z nich. Co ovšem netušila bylo, že má sestru, natož takhle od rány.
"Povídá? Tak tenhle drb náhodou můžu potvrdit," poznamenala dívka s úšklebkem. "Mimochodem, menuju se Imogene."
"Je mi ctí poznat někoho dalšího, kdo vidí jako dobrý nápad mířit na Korskeho…" odtušila Ida.
"Vypadněte! Okamžitě!!" přestal se konečně ovládat Idin otec.
Ida na něj jen pohlédla s pozdviženým obočím a ignorovala ho. "Hele, Ester, jaks to vlastně myslela, že ji znáš?" pozdvihla obočí prozněnu na jmenovanou.
"Nooo…" začala. "Když sem tě ještě neznala a byla strašlivě nezodpovědná a anarchistická hackerka, co měla nos do vrchu, protože se jí skoro nikdo nedokázal dostat na kobylku a protože má modrou vznešené předky a když tady Imogene byla taky mladší a experimentovala i s jinými věcmi, než jen s materiálem, ze kterého sochat…" nechala to Ester nedořečené.
"Je mi to jasné," obrátila Ida oči v sloup. "Mimochodem, v těch šatech ti to vážně sekne. Nepůjdem? Já sem tu už skončila a tady bychom nemohly mlátit Korskeho společně, je tu trochu těsno na kopy s otočkou. A předpokládám, že ta salva ruských nadávek a exploze, tos byla ty, když ti ten vůl zničil sochu."
Imogene přikývla. "Jo. Divila by ses, co všechno pochytíš, když nedaleko od tebe bydlí Rus, co s oblibou experimentuje s výbušnými chemikáliemi."
"Já tě vůbec nepoznávám, Honzo," pronesla tiše Idina matka.
"Já už nejsem Honza, mami, jsem Ida," odvětila jí a usmála se na ni. Vždycky jí měla ráda. Současně už odcházela Ester i s Imogene, která před sebou vedla Korskeho.
Pak na ní pohlédl její otec a v očích se mu zračila nenávist. "Kdo si vlastně myslíš, že jsi? Jen si sem tak nakráčíš, prostě si oznámíš, že jsi vlastně žena, lesba, mutant a velíš bandě nájemných vrahů a co čekáš? No?" řval po ní a ještě při tom prskal.
Pohrdavě na něj pohlédla. Chtěla mu do té jeho tváře něco vmést, nějakou odpověď, kterou by ho dokonale uzemnila, ale pak si to rozmyslela a řekal něco docela jiného, což ovšem i tak mělo stejný uzemňující účinek. A jakmile to vyslovila, odešla. "Víš co? Já nevím. Nevím, kdo vlastně jsem."


poslední věta tedy je: Já nevím. Nevím, kdo vlastně jsem. ( klidně bez uvozovek, klidně ty dvě věty spojte )



undead Trentina
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 24. října 2012 v 20:07 | Reagovat

Ty jsi vážně naprosto geniální! (Pletu se nebo to opravdu za poslední dva dny říkám potřetí? :-D)

Čtivě lehké a přesto s nádechem těžkého ostrovtipu. Zmínka o Atalanovi a Zoreně mě dorazila.

2 undead Trentina undead Trentina | Web | 24. října 2012 v 20:09 | Reagovat

ne, říkala si pořád do kola, že tě chci zabít. 8) :-D

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 24. října 2012 v 20:11 | Reagovat

[2]:Zabít mě je geniální nápad xD

4 undead Trentina undead Trentina | Web | 24. října 2012 v 20:14 | Reagovat

[3]: dovolím si nesouhlasit. 8) jaký by mělo smysl zabít někoho, kdo o mně je schopný veřejně tvrdit, že jsem geniální? :-D

5 Corelaine Corelaine | 25. října 2012 v 14:12 | Reagovat

Na téhle povídce se mi nejvíc líbí tvá fantazie, její komediálnost a celková bunost. Je to něco, co si umím představit, ale sama bych to nikdy neuměla (a asi ani nechtěla) dát na papír. :)

Myslím tím, že po obsahové stránce je to povedené. Jenom netuším, kdo je Korske, buď mi to nějak uteklo nebo se to týká širšího kontextu, který asi neznám.

Na druhou stranu je tam pár chybek, překlepů, pravopisných divností a stylisticky neobratných vyjádření, což myslím není nijak extrémně na závadu, čtenář děj bez problému pochopí. ;)

Jinak oceňuji ladnou formu psaní, na kterou ses dala, tečky, čárky, odstavce i uvozovky, to je změna oproti starším povídkám! :D

6 undead Trentina undead Trentina | Web | 25. října 2012 v 14:22 | Reagovat

Korsky je prostě ten hlavní padouch, kterého tam všichni nemají rádi a vlastně ani není nutné o něm vědět cokoli bližšího ( ostatně, Imogene ho stejně přizabije.. :-D )

no jó, já vím, že to bude třeba poopravovat.. ale už sem to chtěla mít hlavně z krku a bylo mi jasné, že nakonec to stejně nebudu mít všechno vychytané..

náhodou, povídky sem se vždycky snažila psát gramaticky správně ( ačkoli u Alterworlds byla ta potíž, že sem si ty poučky prostě pamatovala špatně. :-D takžě místo my je tam původně všedo mi a podobně.. 8) )

7 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 11. prosince 2012 v 15:46 | Reagovat

Povídka je vážně skvělá, moc se povedla! Jinak díky za tvou účast. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama