Alterworlds 1 - Do nekonečna a ještě mnohem dál! ( verze 1.03 ) - 2/3

4. března 2013 v 8:16 | undead Trentina |  takzvaně literárno
druhá část. sorry, ten podělanej blog má limit 40 000 znaků a to je pro psavce prostě příliš málo. --" mor na administrátory! áve blogspot, blog tečka kom! :P




Když jsme se pak po delší odmlce vrátili dolů, napojili jsme se na tamní počítačovou síť (z vrchu jsme se připojit nemohli, protože všechny sítě tady jsou oddělené z bezpečnostních důvodů) a dozvěděli se pár zajímavých informací. Tak předně to, že tohle je jediné patro, které propojuje všechny tři celky, tj. ten, ve kterém jsme trvale, ten, ve kterém stojíme a ten který je zhruba v úrovni toho prvního.

"Tady orel, tady orel. Co s těma trotlmenama ve stázi?"
"Jací trotlmeni? Jaká stáze? Co to sakra meleš 'ptáku' ?"
"Nóó. Na tomhle patře je labák napráskaný stázovejma komorama. A uvnitř jsou lidi nebo aspoň mimoni co jako lidi vypadaj. Mám ňákýho probudit a podrobit rozhovoru?"
"Co o nich víme?"
"Většina vypadá živě, ale je tu tolik prachu, že nepřečtu ména. Když chvíli počkáš, tak ti řeknu víc. Ozvi se zas tak za půl hoďky. O.K.?"

"Hej lidi. Vstávat a cvičit. 'pták' něco našel."
"Hej, Ernie. Myslíš, že se velectěný vůdce bude zlobit, když se na 'ptáka' vybodnem?"
"Co já vím, Bernie?"
Kdyby se nezabývali tou anarchií, tak by si všimli tý věci se spoustou zubů, co se za nima objevila. Život je tak krutý. Chudák uklízečka. Měla by si s sebou vzít pytlík. A kyselinovzdorný obleček. A pořádnou bouchačku. Inu neznámý, nebezpečný a agresivní tvor se sklony obědvat lidi zásadně v neděli v poledne je poněkud danger. Mezitím se ostatní, včetně mě, shromáždili v jídelně. Za čtyři minuty jsme dali vědět 'ptákovy' ohledně těch lidí (?) ve stázi. Jsem zvědav, co zajímavého nám sdělí.

"Tady orel. Tady orel. Stýskalo se vám pomně?"
"Abych pravdu řek, tak ne. Takže to koukej vyklopit."
"Nemusíš hned tak vylítávat. A vytáhni ten svůj trotlsešit. Na těch ledničkách značky Indesit se šestým smyslem za několik melounů (o patent je požádáno) je nějaká hatmatilka."
"Jestli zjistím, že je to nějaká kravina, tak si budeš přát, aby tě našli amíci. Je ti to doufám jasné?"
"Hm. Co na to odpovědět, aby to bylo diplomatické?"
"Aha. Za cirka 15 minut sem tam"
"Rozumím a přeji znuděnému zbytku fešný den. Orel končí. Orel končí."
"Můžu 'ptáka' zabít?"
"Radši ne, Zuzano. Už tak nemůžeme najít Erniho a Berniho. Zajímalo by mě, kam ti dva blbí buřiči zmizeli. Jestli je to jen další z jejich nejapných žertů, tak by se měli klidit na nějakou špatně přístupnou planetu."
"Jak to tak vidím, kápo, tak uklidnit by ses měl radši ty. Nebo u těch stázových komor dojde k několikanásobné vraždě."
"Na tom něco je.
Tak zatím, lidi. Jdu zjisti, kdo tak úžasně píše, že to po něm 'pták' nepřečte."

Cestou tam to byla nuda. Furt ty samé špinavé stěny, fleky neidentifikovatelného původu a jiné věci, na které si člověk za tu dobu už zvykl. Výtah sem radši neriskoval, co kdyby... Když sem dorazil na místo určení, projistotu sem zkontroloval zbraně a detektor. Když sem se ujistil, že je vše O.K., vešel sem dovnitř.

"Tak mi to ukaž, 'ptáku'."
"Následujte mne, ó velectěný."
"Nech si ty srandičky pro sebe a ukaž mi ty tvoje klikyháky."
"No jo, no jo." řekl nakvašeně 'pták'.
"Můžu tě zabít?" zeptal jsem se ho pobaveně.
"Proč?" odvětil mi lehce znepokojen.
"Bo to je obyč azbuka, ty brouku pytliku!" to už sem se nezřízeně smál a třímal v ruce dlažební kostku.
"Eee. A co tam vlastně stojí?"
"Něco v tom smyslu, že sou to stejný individua, jako my. Takže je můžem kliďánko probudit."

Podle informací, které nám poskytl ovládací panel od stázových komor, měl proces probouzení skončí za 47 minut. Jelikož tam byla děsná nuda a nepřítel žádný, nechali jsme tam jednoho dobrovolníka a šli jsme zpátky nahoru. Všiml sem si, že tam byly i nějaké pancéřové dveře. Až se tam vrátíme, tak musíme zjistit kam vedou, neboť na mapě nejsou. V nastalém volnu jsme nakonec zapařili žolíka. Samozřejmě jsem zcela dobrovolně nechal vyhrát toho zvrhlíka Křečka, neboť sem se chtěl v noci vyspat. Dole jsme byli ještě s předstihem, tak jsme se mohli rozmístit. Najednou se rozsvítilo několik Zelených kontrolek najednou a stázové bloky se začali pozvolna otvírat. Přes okraj se vynořila ruka - horor! Podle informačního panelu to je nějakej Dextr. Pak tu byl třeba Joey, Sniper a mnoho dalších. Zuzana jim všem pomohla ven z kabiny a provedla všem lékařskou prohlídku. Ač jsme ani nedoufali, tak mezi nima byl i zdejší technik, takže jsme mohli naplno zprovoznit tolik systémů, kolik bylo v naších silách. Na počest jejich probuzení byl na večer uspořádán večírek. Dokonce i Krtek se hodil relativně do gala, což je co říct. U mixážního pultu nesděl nikdo jiný, než Comp, která se podílela i na proslovu, ovšem lví podíl jsem na něm měl já. Celé se to odehrávalo hned v hangáru nad skladištěm. První tanec byl valčík a dál už to byl mix ploužáků a poněkud rychlejšího tance (inu, na Ramštajny se ploužák tančí blbě). I já jsem si docela zatančil. A to dokonce s Křečkem, i když bylo těžké ji přemluvit, no nakonec se mi to podařilo, což bylo dobře. Spát se šlo až ve tři ráno, respektive ve dvě, ale spousta lidí, včetně mě s Křečkem, ještě kecala. Nějakej vůl pak o půl sedmé zařval budíček a půlka lidí se na něho vrhla. Poté, co byl ten šílenec umlčen, mohli jsme zase nerušeně spát až do půl jedenácté. Mezi probuzenými byla většina schopna převzít nějaké funkce, takže jsme mohli poslat nějaké naše domů na Zemi. Po jejich odchodu byla obnovena většina činností, které probíhali před uspáním našich nových kolegů. I mi, co jsem je probudili, jsme byli začleněni do těchto činností. Dále bylo ujednáno, že se každý půl rok bude měnit část osazenstva, lépe řečeno třetina. Nakonec jsme se dohodli i na tom, že velet téhle sebrance budu i nadále já a i ostatním zůstanou jejich funkce prakticky nepozměněny, tedy až na to, že jim pár povinností ubylo. Když se to tak vezme, všechno zůstalo při starém. Teď už dokonce víme, kde se nacházíme! Na jedný bažinatý planetě co obíhá kolem velmi mladý hvězdy. Klíma je velmi vlhké a horké na pólech, na rovník je to samý prach a kámen, ještě větší vedro, sucho a neustále hnusný počasí. Hotový ráj pro život. Kupodivu se stále nacházíme v naši galaxii i dimenzi. A to nemluvím o čase.
Uběhlo několik měsíců, přičemž šlo všechno O.K. Nyní je tu čas mých osumnáctých narozenin. Nikdo nechce nic přiznat, ale podezírám je, že připravují hustou pařbu, bídáci. Mimo jiné byla reaktivována orbitální stanice Úsvit 4 a dva malé superlehké torpédoborce (samozřejmě že kosmické). Zítra mám narozeniny. Konečně se dozvím, co přede mnou tak tajili. Mimo jiné jsem dneska letěl omrknout tu orbitální stanici. Nahoru se lítá s prastarými nosiči třídy Omaha, které jsou nehorázně orezlé a už několikrát poslepované izolační páskou. Ovšem výkon, to je něco jiného. Tak trošku super rychlí remorkér. Posádku tvoří dva piloti, navigátor, technik a radista. Kromě nich se tam vejde ještě dalších dvanáct lidí a 378 tun nákladu nebo jenom náklad o hmotnosti 420 tun. Náš let měl start v osum padesát a navrch jsme vezli servisní tým. Měli jsme štěstí a let jsme přežili. Poté byly doplněny pohonné látky a přišel čas návratu. Kromě nás putovaly dolů i nějaké součástky potřebné k opravám. Jakmile jsem přistáli, museli jsme rychle utíkat do bezpečí komplexu.
Samozřejmě jsem měl pravdu. Ti intrikáni něco chystali! Takhle přede mnou něco tajit. Fuj! A přitom to začalo to zcela nevině...

"Kápo." vábili mě líbeznými hlásky."Pojď , něco sme našli."
"Bojim, bojim!"
"Nebój a poď. Mi ti nic neuděláme." vábili mě dál.
"Nic jiného mi asi nezbejvá, co?"
"Ne." sdělili už ne tak líbeznými hlásky.
"Hm... Tak mne veďte, kamarádi."

Zkoušel jsem z nich něco dostat, ale marně. Zavedli mě až do nějaké nové lokace. Co to na mou maličkost uchystali? To by mě vážně zajímalo. Když otevřeli dveře, naprosto necitlivě mne strčili do té děsivé tmy. Když tu najednou...

"Všechno nejlepší!!!"
"Já z vás jednou pojdu! Takhle mě lekat!" rozhořčení se mi skrýt nepovedlo.
"Dneska ještě asi ne, že?"
"Fůj! Fůj!" ozývalo se z davu.
"Máme pro tebe třípatrový dort! A nikdo z něh neujídal!" chlubila se Křeček.
"Tak dík."
"Proslov, proslov, proslov!"
"Nic nebude!" řekl jsem, neboť proslov není má silná stránka, tudíž bych to celé jistě z -píp-.
"Prosím, prosím. Pěkně prosím!"
"Neškemrej, Křečku. Proslov stejně nebude. Zato díza by být mohla. Proti tomu nic nemám."
"Hustý!!!"poznamenal někdo v davu.

To už ovšem Comp pustil music do té mamutí repro soustavy. Několika lidem málem praskly bubínky. Dalo by se to s klidným svědomím nazvat léčbou šokem. Co jiného to taky je, pokud se v naprostém tichu rozezní téměř sto decibelů destilovaného metálu? Nepopírám, že jsme decentně (cca 5 litrů čehokoli, co bylo po ruce) pili a spát jsme šli brzo (ráno druhý den). kdybych to popřel, lhal bych. Druhý den byla založena církev, jejíž principem bylo uctívání kofeinu a jeho svatého vtělení - kafe. Svatým místem se pak stal jídelna nejsvatější relikvií várnice plná silné, nefalšované a pravé kávy. Byla zřízena také inkvizice, která tvrdě stíhala každého, kdo odmítal výsadní postavení kávy v naší společnosti. Příručkou inkvizice se stala kniha Kladivo na budiče. No, ale teď z jiného soudku. Konečně jsem plnoletý, tedy oficiálně můžu velet těmhle inteligentním a slušným lidem. O tři dny později byly zahájeny mise na jiné planety a obnovení tamních základen. Taky byly zahájeny oficiální mírová jednání s Egyptem a několika dalšími civilizacemi. V praxi to znamená, že se obnovuje Aliance, což byl spolek velkého množství civilizací, které si pomáhali v dobách válek a napomáhali vzájemnému obchodu a rozkvětu, přála-li si to ta strana. Bylo to něco jako pakt o spojenectví. Ve své době to bylo nejmocnější uskupení ve všech vesmírech i dimenzí. Taky jediný, kdo na ně neúnavně útočil, byli droidi.

Displej se rozsvítil a začal zobrazovat diagnózu, ale nebyl tu nikdo, kdo by to viděl a pochopit. Zazněla poplašná siréna, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji mohl slyšet. Několik umělých děloh vypudilo svůj obsah. Mělo to hlad, ale nebylo tu nic, co by to mohlo žrát. Ze zoufalství a hladu to začalo tvořit nový život. Na svět se dostalo něco, co raději neměl nikdo najít. Byrokrati nic nechápou. Nechápou, že dali příkaz ke stvoření něčeho horšího, než co najdete v tom nejděsivějším pekle. Stvořili Osud. Nebyl zde však nikdo, kdo by mohl varovat život. jak hloupí byl ten, kdo chtěl ovládnout potenciál H 8. Jestli chceme někdy zvítězit, musíme se spojit s peklem. Jenom tak můžeme uchránit život. A já bláhový si myslel, že tomu můžu zabránit. Nikdo, dokonce ani já nemůžu zabránit další válce počátku.

"Falcosi?"
"Hm?"
"Až tohle skončí..." nechala Křeček větu nedokončenou.
"Jestli to skončí." poznamenal jsem.
"Známe se už dost dlouho. Buď alespoň někdy upřímný."
"Na otázku miluješ mě? odpovídat nebudu."
"A co takhle vezmeš si mě?. Na tu bys odpověděl?"
"Nevím. Kdyby bylo reálné, že kolem nezačne peklo, možná jo." což byla pravda. Dál jsme tohle téma nerozebírali, ale oba jsme znali všechny odpovědi dopředu. Znali jsme se už příliš dobře. Sice pět let, ale i to stačí.

"Pozor, pozor. Věnujte mi pozornost. Je tu denní hlášení. Štyry patra dole byly nalezeny ostatky. Nejspíš lidské. Postrádáte-li nějaké lidi, budou asi jejich. Za další. Dnes je na oběd pečená kachna, knedlík dle vlastního výběru a červené zelí Ještě dodávám, že vaří jeden nejmenovaný, velmi náročný gurmán. Ovšem teď mi musíte bezpodmínečně věnovat pozornost..."
"Nic nemusím!" prohlásil vztekle Dexter.
"...došlo k neplánované a neautorizované aktivaci portálu typ osum!"
"Do háje... ...dubového, pěkného." ulevil si prozměnu Irvin.

Všichni samozřejmě spěchali do řídící místnosti. No. Všichni asi ne, vzhledem k tomu, že dvě skupiny teď čistí a zabezpečují okolí hangáru na povrchu.

"Haló? Je tam ten divný komplex plný úchláčků? Tady je totiž Země a my bychom si strašně přáli jít na druhou stranu."
"Nepovídej! Když budete hodní, tak vás možná i pustím, miláčkové."
"Tak už nezdržuj a otevři."
"No jo, se nezblázněte. Otevírám."
"Díky."

Ono to nebylo zas tak neohlášené. Oni se nám jen zapomněli zmínit, kdy hodlají přijít. Jeden klad to má. Konečně se zase dozvíme novinky ze Země. Zajímalo by mě, jestli ta vyhlazovací válka skončil kdo vyhrál či vyhrává momentálně. A taky doufám že mi přivezli horu zázvorek. Mňam, mňam. Protože přišli tak neočekávaně, musela být tisková konference svolána narychlo a to do nově zprovozněné zasedačky. Jen ať nenesou špatné zprávy. To bych byl velmi nerad.
Nakonec byly zprávy dobré i špatné. Jak jinak. Válka bohužel ještě neskončila, ba naopak se ještě rozšířila, a to až do moravskoslezského kraje. Do -píííííííp-. Aspoň že ten, kdo nás okupuje je S.S.Z.A.

Desítky jich bloudí věčností. Jsou jako velryby v oceány. Obrovské, majestátné a přitom tak nedostupné. Kdo jednou vkročí do jejich světa, trvá roky, desetiletí, staletí i tisíciletí, než najdou cestu ven. Někdy ji nenajdou vůbec. Ovšem nikdo by raději neměl zkoušet dostat se dovnitř těch ohromných lodí, neboť na většině z nich čeká jen smrt a utrpení. Ovšem jedna z nich ty ostatní předčí. Právě na ní je ukryt Osud, který v domnění, že tady najde způsob, jak získat moc tolik potřebnou k zničení života, vpadl do této pasti nekonečného bloudění. Gigantické tunelové lodě brázdí vlny prahmoty a Osud s nimi.

Několik dní jsme se dohadovali o tom, jestli mám zasáhnou a pokud ano, tak jak. Nakonec jsme se rozhodli pro partizánskou válku ve prospěch S.S.Z.A., tudíž i České republiky a ostatních spřátelených zemí. Z arzenálu jsme vyčlenily nějaké hračky a spolu s nima jsme poslali i technický zázemí. Pak přišla na řadu diplomatika. Byli jsme pozvání nějakými Scorosery. Kteří tři tam půjdou se losovalo. Já, jako nejvyšší představitel nás, jsem měl cestu jistou. Zbývali jen další dva členové delegace. Los padl na Zuzanu a Deuse, ale ten si to pro nezájem vyměnil s Křečkem. Vůbec mě to nepřekvapuje. Měli jsme na jejich planetu odcestovat zítra v pět ráno.
Ach jo. Museli jsme vstávat už ve čtyři. Snídaně obsahovala tuny kafe a vánočku s máslem a borůvkovou marmeládou (tu nám poslali ze Země). Někdo byl tak hodný, že mi připravil termosku s horkým grankem. Nevím, kdo to byl, takže bych mu tímto chtěl poděkovat. Všichni tři jsme se sešli u ringouše. Rozloučit se přišlo jen několik službu konajících jedinců. Za několik minut už jsme stáli úplně jinde. Proti nám tam stála čestná stráž a přivítal nás sám jejich nejvyšší představitel. Jejich oděv byl, stejně jako oni, nepopsatelný. Do sídla nás odvezli na zvířatech, co vypadali jak olifanti z Pána Prstenů křížení s želvou. Zámek, nebo jak to nazvat, byl velkolepý. Byl obrovský zdobný, honosný, nikoliv ale přezdobený či kýčový. To teda rozhodně ne! No a hostina se nesla ve stejném duchu. K tomu hrála příjemná libá hudba. Ach, škoda jen, že pak přijde politikařina.

"Vítejte." ozývalo se ze sluchátek překladače. "Jsme velmi rádi, že jste naše pozvání přijali. Jestli je pravda, že Aliance je obnova, rádi bychom se k ní připojili, stejně, jako jsme se k ní připojili posledně."
"To nás velmi těší. Dovolte mi, abych představil mé dvě kolegyně. Po mé levici je Zuzana, lékař, a Křeček, historik."
"Och je mi líto, že jako hostitele mne to nenapadlo dřív."
"Nic se neděje."
"Mé jméno je Karwes´d HurT. Kolem mne stojí zástupci všech kast. Většinou jsou zde ženy, protože muži hlídkují v okolí a brání město před útoky wOretis´ů, kteří neustále útočí."
"To podle mě nebude problém. Můžeme sem poslat nějaké naše zbraně a výstražné systémy a třeba i skupinku, která zaškolí vaše lidi. Když přijde obzvlášť silný útok, pošleme sem několik útočných skupin. Pro nás by to neměl být problém."
"Oh. To je od vás milé. Přijměte tedy tento dar jako potvrzení naší dohody."
"Mnohokrát děkuji."
"Takže volný program může začít?"
"Já nemám nic proti. A vy?" otočil jsem se na Křečka a Zuzanu. Ty to obě bez výhrad potvrdily.

Dál už byl jen kulturní program, během něhož jsme všichni diskutovali. Domů jsme se vraceli v dobré náladě. Ten dárek byl artefakt, který je nespíš velmi cenný. A vsadím se s vámi o zlatý prase, že rozhodně není jen na ozdobu.

"Lidi, vytáhněte rychlí špunty. Zase sme o jednu civilizaci větší. A možná se zbavíme i Joeyho!"
"Kecáš. Joeyho se zbavit nejde." prohlásil bez špetky optimismu jeden z probuzených.
"Maj tam nějakou havěť, co se skrývá v písku. Navíc vilízaj jen občas, takže po většinu času bude jen zírat do písku."

"Pozor, pozor! Zítra, od tří hodin ráno, se na planetě no. A3.21.92/7.TU.35.9.E1 koná kurz přežití. Nejsilnější povolená zbraň je ultra lehká ultimátka třídy Neptun. Přihlášky se odevzdávají do vyznačené krabice v jídelně. Děkuji za pozornost."
"Co, Falcosi, deš?"
"Asi ne. Uvažuju o tom, že zůstanu jen jako záloha."
"To je škoda.Doufal sem, že půjdeš. Bez tebe to nebude ono." odpověděl Deus zklamaně.
"Něco mi říká, že tam stejně budu muset jít. Právě to mi dělá starosti."

"Měl si pravdu, Falcosi. Budeš muset přijít."
"Co se děje?"
"To bys chtěl vědět, co? A já budu tak milostiv, a řeknu ti to."
"Tak vymáčkneš se nebo ti nemám odblokovat bránu, až se budete vracet?"
"Něco se kolosálně podělalo. Narazili sme na pěkný sajrajt. Jeden z našich na to náhodou narazil a namístě z něho byl krvavý hadr."
"Fajn. Pošlu vám tam Joeyho, Plyňáka a Švalbuse. Ti by snad měli přijít na řešení."
"Dík. Jo, ještě ti pošlu nějakej vizuál. Dobře si ho prohlédni."
"To by mě zajímalo, co na něm asi je..." začal jsem přemýšlet nahlas.
Ten vizuál byl opravdu zvláštní. Byly na něm vidět klikyháky, které byly ve skutečnosti mnou vytvořeným písmem. Asi tady máme co dočiněni s časovým paradoxem. Doufám, že si s tou kreaturou si poradí.

Poradili si. No kurz přežití musel být přerušen a odložen na jindy. Díky bohu se statistika obětí zastavila právě na tom nešťastníkovy, který si s tou zůdou popovídal hezky z blízka.

undead Trentina
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama