Nevěsta

18. března 2014 v 18:47 | undead Trentina |  takzvaně literárno
a zase něco 'nového. tohle už je staré asi čtyři roky ( necelé? ), nedávno zrevidované ( dost ) a teď vám to sem dávám. tak snad se bude líbit, aspoň trochu. jinak, kdo ještě neslyšel, Děti revoluce ( alternativní odkaz na FB stránky DR ) se snaží o návrat starých dobrých časů AK, tak je v tom podpořte, AK je vizitka i nás, co v něm nejsme.




Měl by to být nejšťastnější den jejího života. Měl by být. Avšak není. A pokud nedojde k jejímu zrušení, tak ani nebude. Nechtěla toho muže, nemilovala ho, nelíbila se jí jeho povaha. Nicméně jí ho vybrali, proti tomu se nemohla jakkoli bránit.
Večer předchozího dne uléhala do postele s nadějí, že snad zítra... Že k svatbě nedojde. Ovšem už její sny svědčily o opaku. Jak by byla ráda, kdyby se jí raději žádné nezdály! Takhle se ráno probudila do nového dne, rozrušená, ze snů, které se jí zdály, a když se ještě podívala na nástěnný kalendář a zjistila, že je opravdu ten Den s velkým D, byla na pokraji zhroucení. Jak se to jen mohlo stát? Jak?! Vždy si myslela, že se vdá z lásky, že svého nastávajícího bude z celého srdce milovat, ne, že jí bude manžel určen a že do toho nebude moct pranic mluvit... Bylo sotva pět hodin ráno, tak se jen v posteli posadila, opřela se zády o zeď a s pohledem upřeným do prázdna přemýšlela a vzpomínala. Vzpomínala na dětství, své přátele, svou nejlepší kamarádku, svou učitelku hry na klavír. A taky si připomínala svou představu prince na bílém koni. Ne, nebyla nijak náročná, jediné, co od svého vyvoleného chtěla, byla čistá láska. To je však, zdá se, v dnešní době nedostatkové zboží. Jak tam tak seděla, v noční košili, na velkém polštáři, peřina zmuchlaná uprostřed postele, nechala volný průběh svým citům a emocím a po tvářích ji brzy skanuly první slzy. První z mnoha toho rána.

"Vstávej, je nejvyšší čas se převléct."
Ten uštěpačný, rozkazovačný hlas. Moc dobře jej znám. Snad celý život.
"Už vstávám, teto," špitnu a rychle utřu tvář do rukávu, aby si ničeho nevšimla.
"Tak dělej." S tím odešla z pokoje. Nejspíš pro mé svatební šaty. To mi poskytlo trochu času zahladit stopy po mém ranním rozjímání pořádně. Tak tak jsem ještě stihla osušit obličej důkladněji, když se teta vrátila i s šaty.

Postarší žena s panovačným výrazem ve tváři vstoupila do pokoje tentokrát s náručí plnou sněhobílé látky - svatebními šaty. Mladé nevěstě přeběhl po tváři výraz hrůzy. Její teta si toho naštěstí nevšimla, tak jen shodila šaty na postel a přikázala jí, aby svlékla noční košili a ze záhybů šatů vytáhla bělostné krajkové spodní prádlo a podala ho své neteři. Ta beze slova udělala, co se po ní chtělo. Už dávno pochopila, že odmlouváním všechno jedině zhorší, a o to teď ani trochu nestála, už tak to nestálo za nic. Zatímco si natahovala kalhotky, její teta vyndala z té hromady oblečení na posteli korzet. Neteř v duchu zasténala. Doufala, že alespoň tomu se dnes vyhne. To už ale její teta začala utahovat tkanice. Ponejprv lehce, aby se přesvědčila, že vše sedí. Následně začala utahovat důkladněji. To už začala mít neteř problémy s dýcháním. Najednou ucítila na svých zádech podrážku boty. To se její teta zapřela, aby mohla definitivně stáhnout tkanice. Prudkým škubnutím za tkanice dokončila utahování jak shora, tak odspodu, a neteř už sotva dýchala. Vypadala teď trochu jako vosa.

Najednou tam stojím s vytřeštěnýma očima a nemůžu takřka popadnout dech, jak mi ten korzet drtí vnitřnosti a nedovoluje mi nabrat do plic dost vzduchu. Když jsem o svatbě uvažovala poprvé, tohle mi vůbec na mysl nepřišlo. Tehdy s námi ještě matka byla. Nedokázala se ale srovnat s tetiným kralováním, tak utekla. A mě tu nechala. Myslela jsem si, že až budu plnoletá, odejdu. Ale víte, co se říká - myslet je houby vědět. Takže teď, jako třešnička na dortu, je přede mnou dohodnutý sňatek. Ve dvacátém prvním století. Tahle noční můra nikdy neskončí... Zbývá mi jen doufat, že brzo umřu, abych to nemusela prožívat ještě dlouho. Jako bez ducha oblékám samotné šaty a nechávám tetu, aby je zapnula a přidušená hledím z okna na svět, který vlastně asi nikdy nepoznám.

"Obuj si střevíce, uprav si vlasy, jakmile dojede auto, přijdu pro tebe."
To byla poslední slova, která od ní neteř slyšela. Pak její teta opět opustila místnost a nechala ji se svými myšlenkami. Ty nebyly nijak růžové či nadšené. Stejně na tom byla tehdy, když její matka utekla, ale tehdy aspoň měla naději, že i pro ni to jednou skončí. Teď se řítila z deště pod okap. Posadila se na okraj postele, nazula střevíce a začala si česat vlasy, aby je pak zkrotila ozdobnou čelenkou. Vyčkávala. Už o tom nebylo pochyb, stane se ženou toho sadistického tyrana. Co na tom, že byl bohatý? Peníze neznamenají štěstí, peníze neukazují, jestli je někdo dobrý, neukazují vlastně vůbec nic. A stejně z nich nic mít nebude. Ona bude jen ta poslušná služka, otrokyně, hračka, absolutně bez práv a bez vlastních názorů. A pak že do pekla přijdou lidé až po smrti...
Do místnosti znovu vstoupila její teta. Pořádně si ji prohlédla, zkontrolovala, jestli šaty opravdu sedí, jak mají, a zda je řádně upravená, načež jí rozkázala, ať sejde po schodech do haly, kde na ni má počkat, sama ještě odešla do svého pokoje pro nějaký balíček. Obě pak venku nastoupily do auta, které je odvezlo na radnici.

Než vystoupily z auta, její teta ji nasadila závoj a teprve poté obě opustily auto a vyrazily ke dveřím radnice. Analogie přivádění odsouzence ke zdi by byla zřejmá pouze někomu, kdo nevěstu hodně dobře znal, její teta se už dovedla postarat, aby nikdo nezasvěcený nic nedokázal poznat. Vlastně to bylo jen v tom, že měla svou neteř plně ve své moci a ta se tak vůbec neodvážila jakkoli dát najevo nesouhlas se situací.
Když stoupaly do schodů do prvního patra, nadzvedávala si nevěsta sukni, aby ji snad nezašpinila. Její teta ji bedlivě pozorovala, ale ne jako milovanou neteř, která kráčí do nového života, hleděla na ni jako na zboží, které se před prodejem nesmí poškodit. Najednou stály před obřadní síní a čekaly jen, až začne hrát hudba. Protože její otec už byl dávno mrtvý a teta žádného manžela nemá, přivedla ji pak před oltář sama. Tam ji předala Jemu.

Tak je to tady. Stojím před oltářem a čekám na tu "popravu". Kdybych se už nenaučila té železné sebekázni, tolik nutné pro přežití v tomto mém soukromém pekle, zcela otevřeně bych brečela a "ano" by ze mě asi nikdo nebyl schopný vypáčit. Nakonec by mě asi odvezli do vypolstrované cely. Ach, jaké by to bylo vysvobození! I když bych z něho nic neměla. Radní začíná citovat tu všeobecně známou svatební řeč. Najednou slyším tu otázku. Zní skoro jako natažení pistole. A já mačkám spoušť.
"Ano."
Pak se radní zeptá jeho.
"Ano."
Prohlásil nás za zákonné manžele. Už nejsem Jana Bárská, nyní jsem Jana Hradecká. Druhé dějství začíná.

Ženich sundává nevěstě závoj a následuje první manželské políbení. Plně v režii novopečeného manžela, ona nijak nereaguje. Bere ji do náruče, je lehká jako pírko, tak se ani neprohne. Za umě hraného veselí oba opouští místnost a scházejí dolů, do přízemí, a pak ven z radnice, rovnou do přichystaného auta. Déle se nezdržovali a rovnou odjeli.

Odnesl mě do auta, jako by se nic nedělo. Jako by to byla obyčejná svatba. Vlastně to tak navenek i bylo, ovšem ve skutečnosti... Ve skutečnosti byla pravda někde jinde. V náruči toho monstra se ocitám vedle auta, zatlačí mě dovnitř a sám obchází auto a nasedá z druhé strany. Vyrážíme. Není nejmenších pochyb o tom, kam jedeme. Jistěže k němu, do toho jeho paláce. Nemůžu se ubránit pomyšlení na zlatou klícku. Může být sebenádhernější, ale podstata zůstane stejná. Když jsme odjížděli od radnice, měla jsem pocit, že jsem někoho zahlédla v jedné z postranních uliček, jak nás pozoruje, ale asi se mi to jen zdálo. A i kdyby ne, změnilo by se tím něco? Nikoli. Cesta autem uběhne až nesnesitelně rychle a najednou stojíme před branou jeho pozemku. Pekelná brána? Skoro čekám, že tu někde bude čekat trojhlavý pes. Znovu mě popadá a odnáší směrem k domu a navenek se usmívá radostí. Ale to je jen divadlo pro okolí, já moc dobře vím, co se skrývá uvnitř. Nic hezkého to není.
Nohou zabouchl obrovské dveře do ložnice a shodil mě na postel. Vlastně spíš královské lože. Kdyby tak byl jiný! Jak by to mohlo být dnes krásné... Je mi zase do breku a mám co dělat, abych před ním své slzy ukryla. Netečnost. Netečnost je klíč k přežití. Sundává sako, jde ke mně. Ani tohoto nebudu ušetřena. Pohladí mě po tváři a z očí mu nic dobrého nekouká. Začíná mě zaplavovat hrůza. Hrůza z toho, co se mi nevyhne.

Ze záhybů černého kabátu vytáhnu pětačtyřicítku s elektronickým tlumičem a postarám se o hlídače jak u brány, tak u hlavního vstupu do toho jeho paláce. Rychlá, čistá práce. Bez problémů se propracuji celým přízemím a postupuji do prvního patra. Dole mezitím uteče kuchařka. Tu jsem nechal jít, na ni jsem nic neměl a jen tak pro nic za nic nezabíjím. Na schodech potkám hlídače se škorpiónem, co si chtěl hrát na hrdinu, a nepoznal, kdy je lepší se na loajalitu pánovi vykašlat. Teď už si nebude hrát na nic. Schovám prázdný zásobník do kapsy a zarazím nový. Vyčistím i první patro, krom jediné místnosti - ložnice. Schovávám pistoli zpět do pouzdra pod kabátem a vytahuji z pochvy jednoruční meč. Poté rozrážím dvoukřídlé dveře do ložnice a s milým úsměvem vcházím.

"Zdravím, děti," povídá mladý muž v černém, v černých kanadách, černém kabátu, s jednoručním mečem v ruce, který právě vykopl dveře.
Oba novomanželé na něj nechápavě hledí. Ženich překvapeně, nevěsta s obavami.
Zatočí mečem a klidným krokem dojde k posteli, na které oba leží. "Víš, dost jsem se o tobě dozvěděl, příteli. Ve směs nic lichotivého. Ale to teď nechme být, raději vás rozpočítám, s kým začnu. Ach, jak já miluji svatby!" Smál se poněkud nepříčetně.
Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, narazil si nos. Boule byla veliká, jako celá Afrika. Prstem v té chvíli ukazoval na onoho muže.
"Takže budeš první. Jsi rád?" šklebil se na něj mladík.
"Vem si ji! Vem si raději ji! Klidně ti zaplatím, jen mě nezabíjej! Určitě se můžeme nějak dohodnout," začal s ním muž trochu hystericky smlouvat.
"To jistě můžeme. Například se můžeme dohodnout na tom, jestli tě podříznu nebo jestli ti prostřelím hlavu," odvětil mu mladík pobaveně. Dost ho ale znechutilo, že chtěl místo sebe obětovat ji. Úplný gentleman, pomyslel si.
Muž na něj nechápavě hleděl.
"Nechápej mě špatně, nějak se živit musím. A chápej, moc daleko bych se nedostal, kdybych nechal každého žít..."
Muž najednou držel v ruce rituální nůž. "Chcípni, fakane!" zasyčel vztekle, až nenávistně, a vrhl se po něm.
"Ty první," odvětil mladík klidně a nacvičeným pohybem mu mečem probodl břicho skrz naskrz, aniž ho muž nožem zasáhl. Nato mladík vytáhl pistoli a vystřelil mu mozek z lebky, z té zanedbatelné vzdálenosti takřka doslova. Meč z něj zase vytáhl, utřel jej do povlečení na posteli a zasunul zpět do pochvy. "Nepromarni svou druhou šanci, tvá matka ji vyměnila za možnost přežít." S tím vykročil ven z místnosti. Ve dveřích se ještě otočil. "O ty ostatní jsem se už postaral, takže se nemusíš bát. Jo a ber to jako," pohlédl k mrtvole muže, "jako svatební dar," uchechtl se.
"Už je opravdu po všem?" ozvala se nevěřícně, trochu se strachem, co bude následovat.
"Myslím, že ano. Každopádně se tu ještě pár dní zdržím, abych měl jistotu. S policií bys hádám neměla mít nějaké výraznější problémy."
"Děkuji. Myslela, jsem, že mám tohle peklo už na vždy..."
"Tak tuhle odpověď jsem teda vážně nečekal."
"Když budete mít někdy cestu kolem mě, stavte se."
"Beru tě za slovo. Zavři oči, já odcházím," prohlásil ještě teatrálně a pak už doopravdy odešel.

Nedávalo to smysl. Nic. Zničehonic vrazil do místnosti nějaký podivín v černém a v kabátu, s mečem, přijde k posteli a začne nás rozpočítávat, koho zabije nejdřív. A pak se on, můj manžel, zachoval přesně tak, jak jsem čekala. Nic mu nebylo milejší, než jeho vlastní život. Ještě smutnější bylo, že jako první nabídl můj život, až po něm peníze. Když ho pak zabil, nějak sem se nebyla schopná přinutit ho litovat. Jediné, co jsem v tu chvíli cítila, byla nesmírná úleva, ať už by následovalo cokoli. Krom toho, že jsem nevěděla, co si myslet, cítila jsem ohromnou úlevu, že to tak jako tak skončilo. Že to peklo pro mě nemá delšího trvání... Řekl, že mám druhou šanci a že ji nemám promarnit. To by nemělo být tolik těžké, zvlášť, když mi teď připadl majetek po mém právě zesnulém novopečeném manželovi. Nejsem si úplně jistá, zda někdy budu schopná truchlit nad ztrátou své tety, svého... Manžela. Možná to zní krutě, ale jeho škoda není. Jeho ne... Teď můžu poznat skutečný, svobodný život. Třeba i lásku. Krom toho zmatku mi v hlavě znělo ještě něco - matka se na mě nevykašlala.
Jak to celé dnes začalo, tak to teď končí. Sedím na posteli, opřená o záda a přemýšlím. V duchu si znovu promítám celý dnešní den, přípravu, obřad, popravu. A opravdu, když se nad tím zamyslím, skutečně to byla poprava. Nejspíš to měl celou dobu v plánu, zabít ho. Je zvláštní, že moje druhá šance byla vykoupena krví. Zvláštní, protože já sama na něco takového nepomyslela. Za celou tu dobu, co jsem žila pod jednou střechou se svou tetou, mi nepřišlo na mysl ji zabít. O útěku jsem občas uvažovala, ale o vraždě nikdy. Dokážu vůbec žít jako svobodná bytost? Dokážu to ještě po těch letech? Nevím.

Ležel na střeše naprosto bez hnutí. Měl to být jeho obyčejný den, stejný, jako všechny ostatní. Jen přijít, zabít, odejít. Místo toho však spatřil podobu pekla, jaké by nechtěl nikdy zažít. Zažil už mnohé, sám nebyl žádný andílek, leč z tohoto se mu dělalo špatně. Nakonec tu mladou ženu, Janu, i obdivoval. I když o tom nejspíš sama nevěděla, byla neuvěřitelně silná. I když byla navenek i uvnitř zlomená, že ani nedokázala na odpor pomyslet, povedlo se jí uchovat si jiskřičku naděje. Tentokrát více než kdy jindy chápal, že naděje je skutečně nezdolná. A teď tam tak ležel na střeše, pažbu odstřelovací pušky zapřenou o rameno, pravé oko upřené do okuláru optiky puškohledu, pozoroval ji, jak s nepřítomným pohledem rýpá lžičkou v zmrzlinovém poháru, sedíc u jednoho ze stolků v cukrárně. Jindy se k dokončeným pracím už nijak neměl, tentokrát se rozhodl počkat tak dlouho, aby měl jistotu, že už jí doopravdy nic nehrozí. Nabídla mu, aby se u ní klidně stavil, až bude mít cestu kolem ní. Nejspíš toho někdy využije. Není mnoho lidí, kteří by věděli, čím se živí. A ti kteří to ví, s těmi se většinou moc bavit nemůže, jelikož tak riskuje kulku mezi oči. Takhle se bude moct na chvíli zastavit, vypnout, popovídat si s někým normálním. Jana Hradecká, rozená Bárská, jediný objekt pracovního zájmu, který mu přirostl k srdci, dá-li se to tak říct. Jestli to takhle půjde dál, brzy ho někdo pošle do věčných lovišť. Věděl to. A bylo mu to celkem jedno. Odjakživa.

Během týdne, kdy jsem vyřizovala věci s policejním vyšetřováním a všechno to papírování kolem úmrtí mých příbuzných a jejich známých, jsem přemýšlela, co teď udělám. Nebylo to tak těžké rozhodnutí. Vlastně bylo i celkem předvídatelné. Rozhodla jsem se, že svůj nový život začnu někde jinde, nejlépe daleko odtud. Taky jsem se setkala s některými přáteli a spolužáky z mládí, které jsem neviděla ani nepamatuji. Dost je to potěšilo a mě to zahřálo u srdce. Dali mi svá telefonní čísla, protože já jim svoje těžko mohla dát, když žádné nemám. Slíbili jsme si, že se ještě určitě setkáme. A kam jsem se rozhodla odcestovat? To je tajemství. Koneckonců, není to nakonec jedno?

"Než mě zabiješ, což ty určitě tak jako tak, můžu ti navrhnout jednu práci?"
"Předsmrtně zadaná zakázka? Proč ne. Koneckonců, máš právo na poslední přání. Chceš oplatit stejnou kartou? Nechat zabít ty, co si mě najali?"
"Ne. Nic takového.
Zbystřil pozornost, tohle nečekal. Vlastně to bylo velmi neobvyklé. Když už mu chtěl někdo dát předsmrtně práci, bylo to namířené proti jeho aktuálním zaměstnavatelům. Už jen proto se rozhodl do toho jít, ať se bude jednat o cokoli.
"Má dcera. Zůstala s ní. S tou starou zvrácenou čarodějnicí. Až mou dceru potkáš, postarej se, aby mohla zažít lepší život. I kdyby to znamenalo pozabíjet třeba celé město. Nechala sem ji tam, byla to chyba."
"Dobrá tedy. Slibuji. Jakmile na ni narazím, postarám se, aby jí nikdo život už neznepříjemňoval."
"Děkuji," řekla ještě, než jí prohnal hlavou kulku.


uT
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 18. března 2014 v 19:10 | Reagovat

četla jsem od začátku do konce se zatajeným dechem :)

2 Arthur Arthur | E-mail | Web | 21. května 2014 v 21:28 | Reagovat

Viděla jsem vše před sebou. Úplně. To se mi dlouho nestalo. Tenhle žánr miluju. Nádherně napsané!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama