Smysl

26. srpna 2014 v 17:51 | undead Trentina |  takzvaně literárno
opuštěná zahradní chatka, dumpster diving, v noci hůř jak v lednici, žádná elektřina ani tekoucí voda, příšerná bolest zubů, která nedovolí pořádně spát, nevolnost, únava, bolavej krk.. no, asi tak nějak teď vypadá můj život.. a výjimečně je tu nová povídka. jakože doopravdy nová, napsaná asi, hm, před dvěma měsíci? tak nějak to zhruba bude, nepamatuju přesně.. no, žiju, to musí stačit. že je život něco, co bych si klidně odpustila, to je věc druhá a nepodstatná.

snad si to najde aspoň nějakého čtenáře..

Rozsah: 13 448 znaků (6 stránek ve wordu)
Žánr: sci-fi





Všude okolo jen nekonečná pláň, kam až oko dohlédne, na nebi ani mrak. Je jedno, kudy se vydám či jak dlouho jdu, nikdy se to nemění. Jako by tu prostě nikde nic nebylo. A možná že ani není, vyjma mě. Jenže, co jiného než jít mi zbývá? Jen zůstat stát na místě. Takže pokaždé vyrazím na cestu, nad směrem dávno nepřemýšlím, nějaký si vždy náhodně vyberu. Ostatně, ani orientace tu moc smysl nemá, není se podle čeho řídit, ani to slunce se nechce ukázat, jen je tu modrá obloha, světlo, ale jeho zdroj nikde. Že to nedává smysl, to mi nikdy na mysl nepřišlo, ani nevím proč.
Krok za krokem, noha míjí nohu, pravidelně dýchat, držet tempo a směr. To už umím perfektně. Teď ještě konečně někam dojít. Pokud to vlastně má být smyslem, někam dojít, už o tom úspěšně pochybuju.


Zatracený budík... ulevím si v duchu, když na několikátý pokus mě konečně vzbudí a na obdobný počet pokusů se mi povede ho konečně umlčet. Dřív, než mi z něj praskne hlava. Rána umí být pěkně těžká. Rána v pět ráno zejména. S něčím mezi zasténáním a zaskučením se posadím a spustím nohy přes okraj postele. Další pitomý ráno. K čertu s ním. Když mám konečně pocit, že jen co se zvednu, nepůjdu rovnou zase dolů, vyrazím plouživě z pokoje nejdřív směr záchod, pak koupelna a nakonec zakotvím v mrňavé kuchyňce, kde jako každé ráno napouštím vodu do rychlovarné konvice, abych si udělala svůj nezbytný ranní čaj. Bez něj bych nejspíš ani nezvládla se obléct, což by bylo, a vlastně i je, docela smutné. Zatímco konvice chrčí a já dávám do hrnku čtvrtou lžičku cukru, přemýšlím, co mě vlastně dneska čeká. No jistě, to samé, co včera. A předevčírem. Nebo vůbec každý den posledních pár měsíců. Leze mi to krkem, ale pracovat musím. Každý musí. Ještě s dostatečným časovým odstupem dolít čaj mlíkem, v rychlosti usrkávat a k tomu přikusovat několik lehce připeklých toastů. Snídaně šampionů, pomyslím si při tom kysele, jako už nesčetněkrát. Prý nový život, pche! Je úplně stejný, jako ten starý. Jen místo je jiné, ale to stejně většinu času jeden ani nezaregistruje, není kdy, není jak.
Když se mi konečně podaří vyrazit, doopravdy mám u sebe všechno a i ta polomrtvá zlatá rybička má ve vodě krmení, už mám opět slušné zpoždění. Pořád čas, čas, a pak sakra, čas se vypařil. Ani nemusím řešit nějaké cvičení nebo podobné nesmysly, o pravidelný pohyb se mi stará moje odkládání odchodu na poslední chvíli. Alespoň cestu už znám i poslepu, jen ti lidi s oblibou překáží dál. Ale co, oni se nezblázní.

"Zase na poslední chvíli?" ušklíbne se kolega, když se potkáme u vchodu.
"Ale včas," odvětím s podobným úšklebkem a jen co si píchnu příchod, hodím si ještě nepotřebné věci do šatny, než si na nástěnce najdu své dnešní přidělení. Na tváři se mi objeví jeden ze zvláště kyselých úsměvů, ze kterého by asi zkyslo mlíko i za rohem, kde na mě nemohlo vidět. No, tak tohle je vážně super, to mi dneska ke štěstí skutečně chybělo... Ale remcat na to nemá cenu, ještě bych si vyslechla řeči od někoho nade mnou. Takže jen rezignovaně povzdechnu a vyrazím ke vstupu do technických sítí skrytým pod našima nohama. Dolů samozřejmě seskočím, místo abych způsobně slezla po žebříku. Zase tak vysoko to není, abych se při tom přizabila.
LEVEL -04, S45. Sláva, konečně na místě. Už sem myslela, že sem ani nedojdu, taková s prominutím prdel světa... Proč se to tu musí táhnout až tak daleko? Navíc polovina věcí je třeba obejít, protože je na každém rohu nějaká uzávěra kvůli úniku. Takhle to dopadá, když se staví narychlo a dělají to lidi, kteří se přinejlepším jen podívali na manuál, než se dali do práce. Ale co, má to i pozitivum - je práce, lidi potřebujou, nebudou vyhazovat. Takže co teď? Jistě, odečet z čidel, odpojit od zbytku opravovaný úsek a pustit se do opravy. Jen doufám, že nebude třeba sem tahat nějaké náhradní trubky, to by mě asi kleplo. Podle pokynů u dnešního zařazení se ale zdá, že to by se naštěstí konat nemělo, potřebné věci mají být na místě nebo jsem si je už přinesla teď s sebou. I když- ne, to by si tu nikdo nedovolil, takové hovado tu, pokud vím, není, aby si materiál bralo odjinud, než má, Připojím pracovní tablet na kabel vedoucí k čidlům a nechám příslušný program vše vyhodnotit a zobrazit. Jistě, vyhodnocuje se to i na centrále a mohla bych si to klidně vyjet i z tama, ale jistota je jistota. Navíc občas ty linky zlobí a je lepší udělat si vlastní odečty na místě, pak jeden ví, že má opravdu správné údaje a ze správného sektoru. Super, všechno je jak má být, v rámci možností, pousměju se spokojeně při pohledu na displej a tablet zase schovám. S pohvizdováním se konečně pustím do práce s pocitem, že to možná tak zoufalé dneska nebude, Vyjma té štreky zpátky.

Dobře, asi jsem to ráno zakřikla. Nebo jsem to měla zaklepat na dřevo, kdyby tu nějaké kolem teda bylo. V tom kraválu výstražných sirén mi hlava chce explodovat ještě odhodlaněji, než při zvuku budíku poté, co noc předtím zapíjím životní frustraci noname samohonkou pochybné kvality v zapadlém pajzlu, co ani pro jistotu nemá jméno. "Doprdelekurvatojezaseden!" ulevím si s hasákem v ruce, kterým následně, zcela zbytečně, několikrát třísknu do nejbližší z konzolí nesoucích potrubí. Pustím hasák, popadnu a nasadím si helmu, ujistím se, že závit k pracovnímu obleku těsní, zkontroluju příruční kyslíkovou bombu a připojím se hadicí na rozvod tlakového vzduchu, který tu je ještě z dob výstavby, kdy o dýchatelné atmosféře nemohla být tady dole řeč. S dalším zaklením zvednu hasák a vrátím se k práci. Vzápětí protočím oči nad svou blbostí a spojím se s centrálou, že jsem v pořádku a můj úsek není ten, co ten bengál spustil. Teprve potom se skutečně vrátím k rozdělanému.

Jak jsem se na oběd těšila, tak mě to samozřejmě okamžitě po vydání přešlo. Zas nějaký prefabrikovaný hnus, který pojmenovali řízek jen z čiré zlomyslnosti a zvráceného smyslu pro humor. Jestli tohle je řízek, tak já jsem Kleopatra... U jídla prohodím pár slov s ostatními a taky se mi povede zjistit, kde to zase spadlo. Docela daleko ode mě, to by to třeba mohli rychle izolovat a já si nemusela hrát na astronauta v kanálech.

Vždycky sem chtěla kočku. Ta by tu ale žít nevydržela. Natož se mnou. A to akvárko s rybičkou mám místo televize. Která se tu stejně tak nějak nevede, krom veřejné databáze filmů, jejíž obsah nestál za nic, nebo toho, co si člověk dovezl s sebou. A já si neměla co dovézt. Rybičku v pokoji pozdravím, v kuchyni postavím na dalších několik čajů a zapadnu zatím do koupelny. Tam bych nejraději zůstala hodně dlouho, jenže vodou si nemůžu dovolit plýtvat, tolik jí zase k dispozici nemám, na to jsou tu s čističkami moc velké potíže a navíc nestíhají kapacitně. Takže nakonec ani nemusím pouštět vodu na čaj znova. Otevřu si přídělovou konzervu a vykydnu ji na otřískanou pánvičku. Hliníkovou, takže kvůli tomu indukčnímu nesmyslu jsem si na ni zespod musela nalepit kus nerezového plechu ukořistěného v práci, aby mi vůbec k něčemu byla. Na tváři se mi usídlí stejný škleb, jako prve ráno před rozpisem - Trenčianské párky. Párky to asi pojmenoval stejný člověk, jako ten řízek dneska na oběd. Občas si říkám, že člověk vůbec neměl vytáhnout paty ze Země, vždyť neumíme ani pořádné jídlo, natož postavit kolonie, co se nerozpadají už pouhou silou pohledu.
Když dojím, pustím se do řešení otázky co s večerem. Zírat na akvárium, jít spát, jít se opít, k někomu se vnutit... To poslední nezní špatně, teď ještě ke komu, toť otázka. Hm, Kate? Ne, dneska fakt ne, dneska by to nestálo za nic, na takovou intelektuální úroveň se mi skutečně dostat nepodaří. Naneštěstí. Co třeba Nikolaj? Hmmm... Ale jo, s tím bych se nemusela vzájemně zabít, i když se někdy chová jako debil. Co někdy, často. Nicméně kdo ví odkud bere kvalitní alkohol. Zabijácký, ale kvalitní. A je u něj co poslouchat, což se o tom mém brlohu říct nedá, beztak má nějaké sakra dobré konexe, parchant. Ale já se v tom vrtat nebudu, proč taky. Snad dneska bude mít světlou chvilku...


Zase ta nikde nekončící pláň. Ani se nad tím nezamyslím a vykročím. Levá, pravá, levá, pravá. Tak jako pokaždé. Dojdu někdy někam? Ocitám se pokaždé na tom samém místě, nebo tam, kde jsem skončila posledně? Kdo ví... Tráva se vlní jako mořská hladina, jen si zaplavat. Kéž by, krom bazénů už se nedá dávno plavat nikde. Nikde v přírodě. Ta už vlastně taky moc nestojí za zmínku, zamořená a zdevastovaná jako všechno ostatní. Škoda, někdy toužím po tom, vyjít ven a jít se projít do nějakého lesa nebo podél řeky. Ale o tom si můžu nechat leda zdát. A i potom je to jen nekonečná rovná pláň. Ze začátku jsem zkoušela běžet, že se dřív někam dostanu. Že se vůbec někam dostanu, ale nic. Nikdy nic, bez ohledu na to, co udělám. Tentokrát si ale řeknu, že už stačí té nekonečné chůze. Dospěla jsem k názoru, že je dočista jedno, jestli jdu, běžím, nebo stojím. Lehnu si na zem, na záda, ruce rozpažené. Zavřu oči a nechám trávu ševelit okolo. Vážně je to jako šumění vody, jen si to představit. Zasním se a přestanu vnímat čas, jen si představuju ty vlny, racky kroužící po obloze, mušle na pláži, slunce opírající se do tváře... Všechny ty věci, co jsem nikdy nezažila a v realitě ani nezažiju. Možná tohle je tím smyslem, uklidnit se, zastavit, snít. Zapomenout alespoň na chvíli na to, co je ve skutečnosti. A mně se teď ani nechce vzbudit...


"Tyvole vstávej, Vando!" vtáhne mě do reality panikařící mužský hlas, jehož majitel se mnou i třese za ramena.
Jen velmi neochotně ho poslechnu, vím, že bych měla, ale vůbec se mi nechce. Otráveně ho odstrčím. "Nech toho, já chci ještě snít..." zabručím.
"Snít? Už jsem tě málem musel začít křísit," dostane se mi nevěřícné odpovědi, pořád v tom hlase slyším paniku.
"O čem to mluvíš? Jen jsem se na chvíli zapomněla..."
"Houby zapomněla, dala sis víc, než jsem ti říkal, a málem tě to zabilo!"
"Zase nepřeháněj, Nikolaji, měla jsem tolik co pokaždé." Zasténám a chytnu se za třeštící hlavu. "Škoda, že to míváš jen občas," poznamenám a stáhnu si z hlavy čepici s elektrodami. "Opravdu to stojí za to, když pominu tu kocovinu."
"Sakra, ženská, já z tebe ještě budu mít smrt," uklidní se Nikolaj konečně o něco a sedne si vedle mě, načež nalije dva panáky a jednoho mi podá. Oba je do sebe naráz kopneme.
Teprve teď mi dojde, že celou dobu na pozadí hraje hudba." Jen nepřeháněj..."Odložím pohárek a padnu nazad na postel, na které sedíme. Chvíli si jen vzájemně hledíme do očí.

K čertu už s tím proklatým budíkem! Jediné, co mi trochu zvedá náladu, je, že nejsem, jediná, koho to vřeštění tak irituje, jako mě. Jen malou chvíli zůstanu dál ležet, než Nikolaje přelezu a se svým oblečením zamířím na obvyklou ranní tour de brloh a jen doufám, že tu má něco, co se dá označit za čaj i jinak, než etiketou. Jestli tu má jen nějakou instantní- Tak mu asi něco provedu. A rozhodně se mu to nebude líbit. Ne, má štěstí, normální čaj. i když levnou noname směsku. Na tu ale nemůžu nic říct, tu tady máme všichni.
"Vyrazím já vůbec někdy včas?" poznamenám, když mě po zalití čaje Nikolaj chytne zezadu kolem pasu.
"A když řeknu, že to zase brzo seženu?" opáčí a počastuje svými rty můj krk.
"Tak teď si přijdu jako prodejná laciná děvka..."
"A kdo z kolonistů není?" uchechtne se Nikolaj.
Má vlastně pravdu, všichni jsme tu jen kvůli prachům nebo jiným výhodám, protože rozdíl proti Zemi je minimální a kdo z kolonie nevytáhne paty do volného prostranství venku, ten to ani nepozná. Jen se zásobami bývá menší problém. I tak sem ovšem občas zavítá někdo, kdo si myslí, že to bude změna k lepšímu. Dalších poznámek ani námitek se Nikolaj už nedočká.


I když už jsem to, myslím, pochopila, stejně mi to nedá a i tentokrát vyrazím z místa, kde se objevím, někam dál. Je to něco jako můj rituál, bez kterého se to neobejde. Tentokrát je to ale jiné. Nevím, nedokážu ten pocit pořádně uchopit, vyjádřit slovy, ale je tam. Jakési vědomí, že tentokrát se něco stane jinak. A opravdu, nakonec... Nakonec přede mnou stojí v dálce nějaká holka, mířím přímo k ní, pořád stejným vyrovnaným tempem. Nemůže jí být víc jak deset dvanáct let, zjistím, když se dostanu blíž a dělí nás stěží deset metrů, na kterých se zastavím, i ona stojí nehnutě. Špinavě blond vlasy po ramena, zacuchané, na sobě nejednou zašívané modré šaty. Je mi něčím zvláštně povědomá, jen přijít na to čím... Na tváři má úsměv, jaký bych na dětské tváři nehledala, spíš u někoho podstatně staršího, to samé pohled v jejích nestejně barevných očích. Pomalu začínám tušit, chápat, na koho se dívám. Nevěřícně se dívám do jejích očí a pomalu vykročím vpřed. Vždyť- vždyť to jsem přece já sama! Co to znamená? Nerozumím tomu, ani trochu, stejně však pokračuju dál, k ní, až jsme nakonec od sebe nejvýš na krok. Nepřestává se usmívat a dívat se mi do očí. Pomalu k ní natáhnu ruku, ona můj pohyb zrcadlově kopíruje. Ruce se dotknou, záblesk a pak- a pak už nic..


Měření mozkové aktivity náhle začne ukazovat na všech elektrodách sto procent a než přístroj definitivně zkratuje, klesne všechno opět na nulu, včetně životních funkcí. Vandino tělo sebou jen jedinkrát škubne a zůstane nehybně, bez života. V Nikolajovi by se v tu chvíli krve nedořezali, bledý jak stěna hledí vyděšeně na de facto mrtvé tělo na své posteli a trvá nekonečné vteřiny, než se vzpamatuje dost na to, aby strhl čepici s trčícími dráty elektrod a mozkových stimulátorů a začal ji oživovat. Avšak bez úspěchu. Neustále u toho blekotá cosi o tom, že je naprosto v hajzlu, že to všechno je v hajzlu a že ji zabil a co teď bude dělat. Poblikávajícího světla ani naráz divně znějící hudby si vůbec nevšiml.



undead Trentina
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 4. září 2014 v 16:10 | Reagovat

Jsem si přečetla tvůj Profil tu a jen.. "převišují"? Srsly. Maaan.

2 undead Trentina undead Trentina | Web | 4. září 2014 v 16:16 | Reagovat

-leze studem pod radiátor- Jolly prosíííím, nebij mne! stejně už by tk chtělo zaktualizovat, ale, no, Lenora je hrozně neodbytná a žárlivá.. :-D

3 free warez download free warez download | Web | 20. října 2015 v 4:04 | Reagovat

free warez download

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama